Cíl modlitby
Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče!“ To je mimořádné oslovení. Židé, když se obraceli k Bohu, tak ho vždy oslovovali s velikou úctou, Ježíš nás učí, abychom, krom veliké úcty, oslovovali Boha i s velikou důvěrou a láskou. Cílem modlitby není přemluvit Boha, aby nám dal to, co právě chceme, ale abychom přijali Ducha svatého. Abychom mohli Boha, sebe a svět kolem nás vidět v Božím světle, s Božím nadhledem. I když v životě toužíme po mnoha věcech, tak v podstatě potřebujeme jen jediné – světlo, které nás povede po cestě spásy do věčného života. A tímto světlem je Duch svatý. Jeden světec se modlil: „Pane, dej mi sílu přijmout to, co prospěje mé spáse a sílu nelpět na tom, co by mě o spásu mohlo připravit.“
Co je víc
Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“ LK 10,38-42
Někdy lidé říkají: Já místo modlení raději udělám něco dobrého nebo užitečného. Možná to myslí dobře, ale je potřeba si říci, že jen konat dobré skutky je málo. Bůh totiž víc než o naše dobré skutky stojí o nás. My jsme jeho radostí. Ten nejlepší dobrý skutek, který můžeme udělat, je, že mu dáme svůj čas a své srdce.
Krása a hloubka Božího slova se projeví v jednání.
„Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš nabídne příběh se zápletkou, který dává jasnou odpovědí na první i druhou otázku. Jednoduše řečeno: K zákonu, k pravidlům života přidej skutečnou lásku. Krása a hloubka Božího slova se projeví v jednání.
Co po mě Bůh chce
V jedné malé knížce, která se jmenuje Z Boží kanceláře, přinese andělíček, Boží sekretář, horu dokumentů, projektů, farní a diecézní programy, náčrtů jak stavět kláštery – nejlépe s bazénem, aby to bylo přitažlivé pro dnešního člověka. Pán Bůh se na to rozčarovaně podívá. Nejzajímavější na tom je, že každý projekt začíná slovy: Boží vůle je… Bůh chce… Nezřídka se stalo, že po nahlédnutí do různých plánů a projektů, Bůh rozhodně prohlásil: Ale to jsem si nikdy nepřál.. Toto není z mé hlavy… to jsem nikomu neříkal! A tak to všechno znechuceně shodí ze stolu. Když slavíme naše věrozvěsty sv. Cyrila a Metoděje, možná nás napadne: A co vlastně Bůh po mně chce? Domnívám se, že chce, abychom byli často na kolenou. Ne sraženi okolnostmi, ale proto, abychom byli s ním, abychom šli ke druhým s Ježíšovou láskou, Ježíšovým pohledem a tlumočili poselství života.
Může mě Bůh potřebovat?
Při pohledu na svatého Jana Křtitele, který prohlásil: „On musí růst, já se musím umenšovat“, při pohledu na Petra, kterému Ježíš řekl: „Petře, já jsem za tebe prosil. A ty až se obrátíš, posiluj své bratry, při pohledu na svatého Pavla, který vydal svědectví „vím, komu jsem uvěřil, milostí Boží jsem, co jsem“, si můžeme položit i my otázku: může Bůh potřebovat i mě? A k čemu? Co je důležité? Matka Tereza říká: „Co je v životě důležité? K čemu nás může Bůh potřebovat a použít? To je důležité, co on dělá skrze nás. Naše povolání nespočívá v tom, že se staráme o malomocné, ale v tom, že patříme Kristu Ježíši. To je základ. V jeho blízkosti člověk poznává a formuje se, ale také nalézá konkrétní podobu toho být s ním.“
Víte, já se toho moc nenamodlím
Za opatem úspěšný muž a pravil: „Víte, já se toho moc nenamodlím, protože mám málo času, ale jednou za rok se účastním mše za rodinu, sem tam někomu pomůžu a tady jsem vám přinesl slušný dar na provoz kláštera. To by se nade mnou mohl Pán Bůh jednou smilovat, nemyslíte?“ a podával přitom opatovi tlustou obálku. Ten se v tu chvíli jen smutně díval. Muž znejistěl a zeptal se: „Copak nemáte radost, že se snažím?“ Opat se pousmál a pravil: „Mám radost, že se snažíte, ale také mám obavu, jestli to bude stačit. Spása se nedá získat tím, že odříkáme modlitby, nedá se koupit dary ani odpracovat dobrými skutky. Spása je vztah a ten se buduje společným přebýváním. Bůh na vás shlíží, myslí a miluje vás 24 hodin denně. A spása spočívá v tom, že jeho blízkost a lásku přijmete. Že vše ve svém životě prožíváte ve spojení s ním.“
Podobizna
Polský král Boleslav všude s sebou nosil podobiznu svého otce vytvořenou ze zlata. Ve chvíli pochyb, jak se má rozhodnout, se pozorně podíval na tuto podobiznu a říkal: „Nikdy neudělám něco, co by nebylo hodno tvého jména.“ Křesťan nosí portrét svého nebeského Otce v celé své osobě. Jeho rozhodnutí tedy mají této skutečnosti odpovídat.
Znáš svého Boha?
Dnešní den nám klade otázku: znáš Boha? Kterého nám Ježíš zjevil – dal poznat, jako Otce, Syna Ježíše a Ducha svatého? Dnešní den nás vede k odpovědi na otázku, kterou dal Ježíš učedníkům: Za koho mě pokládají lidé? A za koho ty? Dnešní den nás vede k vyznání víry, ale také vyznání lásky – jaký máš vztah s Bohem? Dnešní den nás vede k tomu, abychom se nadechli Boha, církve – tedy toho, co je Boží dílo, lásky, síly. Dnešní den nás vede, abychom nebyli vůči Bohu ve vztahu člověka odsouzeného k nuceným pracím, ale abychom se z Boha radovali.
Pokoj vám zanechávám
„Bože, ty shromažďuješ svou církev ze všech národů a posvěcuješ ji svým Svatým Duchem; sesílej hojnost jeho darů celému světu a společenství věřících provázej působením své milosti jako na počátku, když se začalo šířit tvé evangelium.“
Dnešní slavností končí doba velikonoční. Chci opětovně všem popřát slovy vzkříšeného Ježíše: „Pokoj vám!“ Není to jen pozdrav, ani obyčejné přání. Je to drahocenný dar, který Kristus daroval svým učedníkům poté, co prošel smrtí a peklem. Dává pokoj, jak slíbil: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám“
Pouze legenda
V jedné legendě se mluví o Adamově a Evě, kteří zhřešili a museli opustit ráj. Adam se ještě u brány obrátil na Boha a smutně se zeptal: „Pane, nyní již musíme být navždy od tebe odloučeni? Bůh dojatý otázkou Adamovi řekl: Dám vám posla, kterého můžete kdykoliv poslat ke mně se svými záležitostmi. Brána se zavřela a Adam a Eva začali kráčet po pusté zemi. Jednoho dne si všimli, jak vedle nich kráčí bílá postava. Zeptali se jí „kdo jsi?“ Postava se usmála a odpověděla: „Modlitba“. Modlitba je postoj, který zabezpečuje naše spojení s Bohem. Mysleme na to, když se jdeme modlit. Prosme Ježíše o pomoc, aby i naše modlitba byla opravdovým rozhovorem s Bohem.
Kdo mě miluje
Po dlouhých letech studia opustili tři mladíci starého mistra a vydali se na zkušenou do světa. Za deset roků se vrátili, aby mohli navštívit svého učitele. Učitel byl už hodně sešlý věkem a poznamenán mnoha neduhy. Nechal je usadit, a pak každý z nich začal vyprávět, jak se mu ve světě dařilo. První s velkou pýchou povídá: „Napsal jsem mnoho knih a prodal jsem miliony výtisků!“ Stařec na to: „Naplnil jsi svět papírem!“ Druhý hrdě říká: „Já jsem přednášel na tisíci místech světa!“ Starý učitel: „Naplnil jsi svět slovy!“ Pak pokračuje ve vyprávění třetí: „Já jsem ti přinesl tento polštář, aby sis o něj mohl opřít své nemocné nohy!“ Mistr se usmál a praví: „Ty – ty jsi nalezl Boha!“ (Pelegrino)Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (evangelium)
Přijměte dar lásky
Když Bůh stvořil ryby, svěřil je vodě. Když tedy vylovíte rybu z prostředí, do kterého byla stvořená, zahyne. Když Bůh tvořil živočichy, svěřil je zemi. Když oddělíte živočicha od prostředí, pro které byl stvořen, zahyne. Když Bůh stvořil člověka, stvořil ho ke svému obrazu, ponechal si ho u sebe. Co se stane s duší člověka, která se odděluje od toho, kterým a pro kterého byla stvořena? Ježíš říká: Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Přijměme dar jeho lásky. Přijměme ho tak, jako nám ho dává.
Co mohu pro tebe udělat
Ježíš říká, že ovce slyší hlas pastýře. Protože znají jeho hlas, tak ho následují. Za cizím nejdou, protože jeho hlas neznají. I o nás má platit, že dokážeme zaslechnout Pánův hlas, kterým k nám hovoří v evangeliu, v liturgii, v tichém dialogu osobní modlitby. Jak spontánně bychom měli reagovat na tento signál. Jak vnímaví a pozorní bychom měli být při četbě Božího slova. Je pravda, že jeho hlas a jeho slova málo známe, často jim nasloucháme nedbale, vlažně a nepozorně. Představme si, že se nás Ježíš ptá: „co se chceš naučit, čeho bys chtěl dosáhnout, v čem ti mohu pomoci?“ Možná bychom řekli: Pane, ať umím poznávat a naslouchat tvému hlasu. Vždyť ty máš slova věčného života.
Máte z čeho žít
Ježíš stojí na břehu a ptá se učedníků: Máte něco k jídlu? Učedníci mu řeknou: nemáme nic. Máme jen prázdné lodě, prázdné ruce, jsme nevyspalí, unavení. Z čeho budeme žít? Ježíš řekne: rozhoďte sítě, oni to udělali a stal se zázrak. I nás se Ježíš ptá: Z čeho budete žít? Zároveň prohlásí: Nejen chlebem žije člověk. Vypráví se tento příběh. Na kraji ulice sedávala stará žebračka, lidé chodili kolem ní a občas jí něco hodili do misky. Ona ani nezvedla hlavu, jen vzala to, co se v misce objevilo. Jednoho dne se u ní zastavil básník Rilke, ale namísto peněz před ní položil nádhernou růži. Žebračka pozvedla hlavu, dlouze se na něho zadívala, pak vstala a odešla. Znovu se objevila až za týden. Celý týden se na svém místě neobjevila. Přátelé se Rilkeho ptali: „Z čeho ta žena celý týden žila?“ On odpověděl „Z té růže“
Jednoduché vyznání
Tomášův příběh je příběhem každého z nás. Opravdu? Někdy nám dělá těžkosti ztotožnit se s označením „nevěřící“. Nebo toto označení zlehčujeme, to jsou ti druzí. Byl bych pro a prosím za to, abychom se přece jen s Tomášem ztotožnili. Když se necítíme dobře s označením nevěřící, nepřehlédněme Tomášova slova: „Dokud neuvidím, neuvěřím“. Tomáš se chce dívat a dotýkat se. A Pán se nepohoršuje nad jeho nevěrou, ale přichází k němu: „Vlož sem svůj prst a podívej se na mé ruce“. To nejsou slova výzvy, ale milosrdenství. Ježíš chápe Tomášovy potíže: nechová se k němu tvrdě a apoštol je takovou laskavostí vnitřně dojat. A tak se z nevěřícího stává věřícím a činí nejjednodušší a nejkrásnější vyznání víry: „Pán můj a Bůh můj!“ Kéž nás každý den provází toto Tomášovo vyznání a z něho pramenící „Ježíši, důvěřuji Ti.“
To anděl kámen odvalil
„Hle kříž, na které umřel Spasitel světa.“ Tato věta byla výzvou při velkopáteční liturgii. Zadívali jsme se na Ježíše přibitého na kříž, poklekli a z našeho srdce plynula slova: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti. Za několik okamžiků zůstává kříž prázdný, také hrob, do kterého přátelé uložili Ježíšovo tělo. Muži v bílém, kteří byli na místech, kam Ježíšovi přátelé položili tělo, oznamují: není zde, byl vzkříšen, „toto všechno se muselo stát.“ Ženy, které šly ke hrobu dokončit službu, čekaly něco jiného: všechno bylo přesně naopak. Kámen našly odvalený, Ježíše nenašly, myslely, že ho pomažou, nepočítaly s nebeskou návštěvou. A co já? Raduji se z odvaleného kamene, prázdného hrobu, z živého Krista, a ze všech cest, které pro nás připravuje?
Ježíši, pamatuj na mě
„Toto je král Židů.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se roztrhla vpůli. A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po těch slovech skonal. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou. Lk 23. k.
„Neodsuzuji tě. Jdi a už nehřeš.“
V evangeliu k Ježíši přivlekli ženu, kterou podle židovského zákona mohli odsoudit k smrti. Ježíš však nereagoval. Sehnul se a prstem psal něco do prachu. Nevíme, co psal. Možná si jen tak čmáral. Možná psal slova židovského Zákona. Nebo hříchy těch, kdo ženu soudili. Možná naopak dobré skutky oné ženy. Ale možná sepsal všechna její provinění – která ve své moci mohl z prachu smazat. Aby tak mohla začít znovu. Nevíme, co psal. A asi to ani nemusíme vědět. Ale až zase budeme někoho soudit, představme si sami sebe v té scéně z evangelia: Co by Ježíš napsal o mně? Co chci, aby mi smazal, abych mohl začít znovu? Nakonec, když všichni žalobci odešli a žena zůstala s Ježíšem sama, řekl jí: „Neodsuzuji tě. Jdi a už nehřeš.“
Věci se dějí, i když tomu nerozumím.
Občas je něco jinak. Například přijde zatmění slunce. V postní době jsme pozváni, abychom dělali něco jinak. To sice trochu děláme, ale možná opačným směrem. S přibývajícím prožíváním doby by měl růst i počet těch, kteří jsou v Ježíšově blízkosti. Roste? Když byl Ježíš v Getsemanské zahradě a prosil apoštoly, aby s ním v jeho těžké chvilce byli, přemohl je spánek. Ježíš jim řekl: což jste nemohli aspoň chvíli se mnou bdít? Když přišli vojáci Ježíše zatknout, učedníky přemohl strach a utekli. Tedy až na jednoho a půl učedníka. Ježíš si přeje, abychom byli v postní době více s ním. Jsme, snažíme se nebo nás něco přemáhá? Nebo tvoříme těch jeden a půl učedníka, popřípadě více?
Do Otcovy náruče
V podobenství o milosrdném otci nebo jak jsme zvyklí říkat o marnotratném synu, potkáváme v zásadě jen tři postavy. Když sledujeme syny, oba ve své roli nějak selhávají, oba potřebují obrácení, aby porozuměli, co znamená otcova láska. Mladší neměl motivaci zůstat pracovat u otce. Je patrné, že by nebyl dědic. Měl lehkovážné srdce. Mnozí dávají za pravdu staršímu. Ale ani jeho srdce není zralé. Je spoutáno pocitem odpovědnosti za majetek a přes něj nevidí cenu života, svého ani bratrova! Se závistí a žárlivostí hledí na bratra, který si užíval… Starší bratr jen dře. Majetek mu neslouží, ale on slouží majetku. Jeho srdce je „těžké“.
„Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě.“ Možná jsme se už vydali do Otcovy otevřené náruče. Možná ji teprve hledáme. Možná teprve hledáme, proč bychom měli jít.
Postní doba – Nyní je doba příhodná, nyní je čas spásy
Ježíš vypravoval toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: `Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘ On mu však odpověděl: „Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.“ Dnešní doba se vyznačuje tím, že mnohá rozhodnutí, ne-li všechny, necháváme na poslední chvíli. Důvodů je více. Nebylo by správné, kdybychom tímto způsobem postupovali při slavení doby postní, Jubilejního roku, modlitby? Ještě mám čas, až za chvíli… Pán Bůh se k tomuto našemu tvrzení nevyjadřuje. Připomíná: „Nyní je doba příhodná, nyní je čas spásy:“ Ke každému z nás přijde a bude hledat ovoce křesťanského života.
Vstoupit do modlitby
Ježíš vyzval své učedníky, aby s ním vystoupili na horu a s ním se modlili. Modlit se s Ježíšem, to je pro ně nová zkušenost. Novou zkušeností s modlitbou je také to, co následovalo: před jejich zraky byl proměněn. Petr, Jakub a Jan viděli Ježíše se modlit, ale také vstoupili do Ježíšovy modlitby, mají na ní účast. Jsou svědky vizuální změny. Zároveň jsou pozváni dívat se na Ježíše jinak. Pohledem starozákonních velikánů – Mojžíše a Eliáše a pohledem nebeského Otce, který jim zjevuje, že Ježíš je jeho vyvoleným synem. Ježíš si přeje, abychom i my vstoupili do Ježíšovy modlitby – v různých situacích se modlili stejně, jako On. „Pane, je-li to možné, odejmi ode mne tento kříž“, „Velebím Tě, Pane nebe i země.“ Ježíš si přeje, abychom modlitbou, kterou nás naučil, byli také proměňování.
Postní doba
Vstupujeme do postní doby. Název „postní“ je možná zavádějící. Nejde ani tolik o odříkání, i když si máme během této doby odepřít něco z našich požitků. Postní doba je především časem velké duchovní obnovy a duchovního růstu. V prefaci liturgie popeleční středy je tato chvála postu: „Když se postíme, obnovuješ v nás kázeň a obracíš nás k sobě. Dáváš nám sílu, abychom nad zlem zvítězili skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ V jiné postní prefaci se modlíme: „Pro své děti jsi ustanovil čas duchovní obnovy, aby svobodné od kvasu hříchu, prožívali události v tomto světě vždy s tváří upřenou k dobrům věčným.“ Postní doba není dárkem, kterým bychom obdarovávali Boha tím, že se něčeho zřekneme, něco se navíc pomodlíme, ale darem, který nám daruje Bůh, který, jak doufá, přijmeme.
Vzít vážně postní dobu, do které vstoupíme za několik dní, znamená vzít vážně Slovo, které nám v postní době adresuje Bůh. On sám nás nejúčinněji provede postní dobou k žádoucímu cíli. Nejde v ní o samoúčelné umrtvování, nápadná vnější gesta kajícnosti, bezduché přidávání modliteb, do sebe uzavřený postoj, to můžeme vnímat jako těžké, až odpudivé břemeno. Takové prožívání označuje Bůh jako klamný půst, ve kterém On nemá zalíbení. Je to půst kdy člověk sbírá „body“. Bůh cílí půst, ve kterém má zalíbení k pokoji, smíru s Bohem i lidmi, k proměně vztahů a srdce. Evangelium dnešní neděle k nám mluví o malém, či větším předmětu v našem oku, který brání správnému vidění. Oko se proti cizím předmětům brání slzami. Kéž slzy pokání vyplaví vše cizí z naší mysli a z našeho srdce.
Těžký, ale možný
„Ježíš řekl svým učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují.“ Možná řekneme: to je velmi těžký, až nemožný požadavek. Nezapomínejme ovšem, že Ježíš tato slova hlásal jako evangelium – radostnou zvěst. Radostná zvěst říká, že je možné přátelství a vzájemnou lásku obnovit. Aby se nemožné stalo možným: Ježíš v Eucharistii se nám dává, jak kus chleba. A my se denně máme učit této eucharistické formě lásky. Měnit zlo na dobro skrze oběť přinášenou v Duchu Svatém. Prosme Ducha Svatého, aby v nás působil a pomohl nám stát se jeho hodnověrnými svědky pro svět kolem nás. A pak nezapomínejme, že jsme dětmi jednoho nebeského Otce.
Poutníci naděje
Již téměř 2 měsíce prožíváme /neprožíváme/ jubilejní rok. Papež František nás zve, abychom se stali poutníky naděje. Být poutníky naděje, to je naše konkrétní místo v jubilejním roce. Co znamená být poutníkem naděje? Pro nás křesťany to znamená přinášet lidem Ježíše. On je naší nadějí. Můžeme to udělat mnoha způsoby. Skutkem lásky, povzbudivým, laskavým, slovem, které rozveselí, dodá odvahu, modlitbou. Svatý Jakub píše, abychom se modlili jeden za druhého.
„Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“ Jer. 17,8
Zajeďte na hlubinu
Myslím, že je třeba znovu objevit Boha Otce a jeho otcovskou lásku. Myslím, že je třeba znovu objevit Ježíše Krista, jako Pána a Spasitele. Myslím, že je také třeba objevit Ducha svatého, Pána a dárce života. Kde začít? Snad zřetelným znamení kříže, který děláme na sobě a doprovázíme slovy: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Snad chválou Trojjediného Boha, slovy: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.
„Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Co tím Ježíš myslí? Patrně to není výzva k prohloubení našeho duchovního života. Spíše jde o starost o druhé. Více zde rezonuje Ježíšovo slovo: V hlubinách tohoto světa, s láskou, „získávejte mi za učedníky všechny národy.“ Získávat mohou ti, kteří jsou získaní.
Hromnice
Simeon, člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“
Pán si přeje, abychom také my viděli a přijali Ježíše jako Mesiáše, již za našeho pozemského života. Když uvidíme Ježíše zde na zemi, když ho přijmeme do své náruče, do své mysli i srdce, nebude nám při vstupu do věčnosti cizím. Simeon vzal Ježíše do náruče a velebil Boha. Toto není jen popis události, ale popis toho, jak jedná láska.
Naše zapálené svíce jako by jen dokumentovaly Simeonova slova: Kristus je Světlem pro všechny bez rozdílu. I dnes, ba právě dnes! Je světlem i pro nás, naši rodinu, naši zemi.
Proč?
Proč tolik lidí následovalo Ježíše? Zástupy následovaly Ježíše, protože žasly nad jeho učením. Jeho slova vzbuzovala v jejich srdci úžas z toho, že našly něco dobrého, velkého. I jiní hlasatelé promlouvali, avšak lidé je neoslovovali. Proč?
Pasáž z proroka Izaiáše, kterou četl Ježíše v synagoze, vznikla před několika staletími. Vznikla v době duchovní i hmotné nouze. Ježíš tento text přenáší do jeho i naší současnosti slovem „dnes“. Ve starodávném textu nachází lidé něco, co se jich hluboce dotýká. Některé pobouří, jiné naplní radostí. Boží slovo pod vlivem Ducha svatého, zůstává vždy platné, je stálým dnes. Modlitba „přijď království Tvé“ umožňuje, aby bylo slovo Boží – Boží království přijato.
Zázraky
I zázraky mají svá pravidla. O tom nám svědčí i dnešní evangelium, které nás přivádí na svatbu do Galilejské Kány. „Evangelista, zázrak proměnění vody ve vínu označuje jako počátek znamení, které Ježíš vykonal, tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili.“ Svatebčané ani Maria Ježíše nežádali o zázrak. Jen Maria řekla Ježíšovi o nedostatku, který zaváněl velkým průšvihem a ostudou. Řešení nechala na Ježíšovi. Je to něco jiného, než to neustálé: Ježíši dej, pomoz, udělej. Nakolik v těch našich žádostech myslíme na to, aby tím, co bude, byl oslaven Bůh?
Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte džbány vodou!“ V situaci, kdy potřebují víno, mají dělat nesmyslnou činnost, nosit vodu. Přesto poslechnou, i když nerozumí. Kolik nanosili vody, tolik bylo vína. Nosit vodu je naše práce. Kdy a jak se z toho stane víno, je zase věc Boží.
Být plný očekávání
Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch Svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ Lk 3,15-16.21-22.
Křest je výjimečným okamžikem zjevení a přítomnosti Ducha svatého v osobě Ježíše. „Když byl Ježíš pokřtěn a modlil se,“ otevřelo se nebe. Hlas z nebe ohlašuje i identitu každého, kdo je pokřtěn a modlí se.
Co byste chtěli?
Slavnost Zjevení Páně je událost, kdy lidé poznali, že Bůh přišel na zem, že je blízko nich. To není vůbec samozřejmé, je to důvod k velké vděčnosti a chvále. Přidáváme se ke dvěma učedníkům, kteří jdou za Ježíšem. Ježíš se ptá učedníků i nás: Co byste chtěli? „Mistře, kde bydlíš?“ Zeptají se učedníci. Ježíš nezdědil dům po Marii a Josefovi, nemůže jin tedy dát adresu. V Nazaretě byl Ježíš nepřijatý, z města vyhnaný, vládnoucí vrstva ho chtěla zabít. Ježíš měl mnoho přátel, kde přebýval, kam se rád vracel. V chrámě byl jen několikrát, tedy ani chrám není místo, kde by bydlel. Ježíš bývá tam, kde ho chtějí přijmout. V domovech, v srdcích lidí. U vás?