Kristus Král
„Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ Byli bychom rádi, aby Ježíš řekl tato slova nám v závěru našeho života? On je chce říct a splnit. Je potřeba jedno! Víš co to je?
Apoštol Pavel vydal svědectví
Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus. (z 2. listu Soluňanům)
Ježíš řekl:
„Dnes přišla do tohoto domu spása.“ Přišla i do našich domů? K čemu nás to přivádí – přivede?
Celník toho Bohu mnoho neřekl.
Jen: „Bože buď milostiv mně hříšnému.“ Jeho slovo a postoj nám dávají velkou naději, že Bůh slyší prosbu člověka, který vyznává, že je na tom moc špatně, který nemá moc, sílu a schopnosti sám svůj poškozený život uvést do pořádku.
Pozdvižené ruce
Ne vždy jsme v situaci Mojžíše stojícího nad údolím, kde probíhá bitva. A přeci právě tento obraz je dodnes silný. Jeho pozdvižené ruce ovlivňují situaci, ač dole mnozí napínají veškeré síly! A co ty naše ruce, co ovlivňují? (Podle WWW.víra.cz)
Růženec
Modlitba růžence není nějaké intenzivní „škemrání v nouzi“, ale je připomenutím toho, jak se Bůh ujímá svého lidu a vyvádí ho z nebezpečí života a nebezpečí ztráty spásy. Modlitba růžence je také pozváním.
Bůh dělá jen velké věci
Nikdy není malé nebo maličkost to, co dostáváme od nejvyššího Boha. (Kempenský.) Za jaké události a skutečnosti v mém životě mohu velebit Boha? Jak je to s mojí vděčností Bohu?
Nejen o bohatství a chudobě
Boháč a Lazar, se závěrem k příběhu jsme rychle hotovi. Vše se otočí. V tomto příběhu jde o zásadní otázku: Jak mně, vše co mám, co užívám, co prožívám, prospěje pro věčnost? dejme si pozor, aby nám „nezůstaly oči jen pro pláč“.
Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života.
To nejdůležitější k proměně
První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti.
Nepřijatelné a přijatelné
Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: Ježíš „přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Byl to pro ně nepřijatelný postoj. Pro nás je to radostná zpráva. Ježíš nás přijímá jako hříšníky, sdílí s námi život, sytí nás, aby v nás posílil to slabé, uzdravil nemocné, přivedl ke stolu v Božím království na věčnosti.
Vydávat účty
„Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce.“ Dokázat počítat své dny, je něco, jako očekávat Pána, počítat s koncem svého života, počítat s tím, že jednou budeme vydávat účty ze svého života. Není to Bůh, který „nám to spočítá“, ale my budeme vydávat účty.
„Já nevím, odkud jste“(Lk 13,27).
Nepřipouštíme si, že by byla tato věta řečena právě mně. Pokud mi Ježíš na konci řekne, že mě nezná, co mi zůstane? Snad jen jedno: věčné zoufalství. Co mohu udělat, abych slyšel jiná slova? Naslouchat, poslouchat, růst, nechat se formovat. Každý den. Pokud na to nemám čas, tak vždy místo sledování televize, vysedávání u počítače. Kolik času tak každý den získáš pro Pána, pro sebe, proto, abys slyšel příznivější slova, než „neznám vás, nevím odkud jste.“
Nanebevzatá
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie má v dějinách naší spásy velmi významný. Díváme se za Tou, která je nejen vzata do nebeské slávy. Díváme se na Marii a pozorujeme, jakým způsobem šla do nebe, abychom ji mohli následovat a těšit se z její přímluvy.
Bohatství
Ježíš nás vybízí, abychom si uvědomili, že mnohem vzácnější než pozemské majetky je nesmrtelná duše a dědictví, které je pro nás připravené v nebi. Nezoufej nad tím, o co tě obrali lidé, ale těš se na to, co pro tebe připravil Bůh.
„Pojďte někam stranou a odpočiňte si“, „bylo mu jich líto“,
aneb Ježíš s lidskou tváří.
Obyčejné věty, které říká „neobyčejný“ – Boží syn a člověk. Není odpočinek jako odpočinek. Ježíš nás zve k odpočinku s ním, v jeho blízkosti.
„Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.“
(Mk 6,30-34)
Ani náš odpočinek nemá být pouhým odpočinkem, ale odpočinkem s Ježíšem. V jeho blízkosti. Všimněme si, Ježíš pozval po splněném úkolu učedníky k odpočinku. Přicházející lid jeho plán nezměnil. Ježíš nevolá učedníky zpět do „práce“, ale nechává je pokračovat v odpočinku. Sám se ujímá lidí. Jedno nepřehlédněme, Ježíš naplnil apoštolům čas odpočinku svým slovem. Nechceme i my čas odpočinku – dovolené – prázdnin – naplnit v Ježíšově blízkosti jeho slovem?
Za koho?
Když se o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mne zástupy pokládají?“ Za koho mě pokládáte vy?“ Všimněme si, jaké otázky se zrodily v modlitbě! Jaké otázky se rodí, když se modlíme?
Zeptali jsme se také Pána Ježíše, jak on vidí nás? papež František říká: jsem hříšník, kterého se dotkl Bůh.
Pít krev
Říkáme: ten člověk mně pije krev – to může vést až k nenávisti. Něco jiného je, když nám Kristus dává pít svou krev. Když pijeme, to vede ke sjednocení, k ospravedlnění a ke spáse.
Boží láska
je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který v nás přebývá. Přebývá? Dovolíme Bohu, aby nás mohl milovat?
Štěpán, plný Ducha svatého,
pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Šťastný, kdo vidí nebesa otevřená, protože pak již není těžké vstoupit. Co vidíme my?
Charakteristika lidí, kteří Kristu patří:
„Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou.“ Tato věta nás vede k úvaze, zda jsme skutečnými ovcemi?
Abychom slyšeli Boží hlas, musíme nejprve věřit, že Bůh promlouvá ke svému lidu – tedy i ke mně. Postoj slyšet – naslouchat je základním postojem člověka, je uprostřed všeho dění.
„Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“
Tato výzva Pána Ježíše by nebyla ničím zvláštním, kdyby nezazněla v čase, kdy se ryby neloví, kdy to odporuje běžným rybářským pravidlům. Zazněla a hodili, protože se spolehli na Ježíšovo slovo. To nás povzbuzuje, že Ježíše můžeme žádat i o nemožné.
Postní doba
Každá naše postní aktivita má svůj počátek v uvědomění si toho, kdo jsem, jaké mám povolání od Boha, kde mám svoji budoucnost. Postní doba je vždy příležitost, kterou Bůh dává nám, ale také my Bohu. Bůh dává čas milosti, pokání, milosrdenství, spásy. My Bohu dáváme příležitost, aby s námi udělal potřebné. Skutečně dáváme? A tak se ptejme: dávám více času Bohu, více se modlím, chodím na křížové cesty, čtu Boží slovo, dávám více lásky bližním…? Že dosud ne? A dávám vůbec Bohu příležitost, aby mi daroval spásu? Že ano? S Boží pomocí vytrvejme. Nádechem v prožívání postní doby je neděle, den vzkříšení. To je i cíl snažení.
Postní doba
V postní době jsme podněcováni k tomu, abychom vychovali svá srdce k touze a lásce k Bohu. Jak říká svatý Augustin: „Bůh – tato jediná slabika je vším, po čem toužíme.“ (Benedikt XVI.)
Každoroční prožívání postní doby je příhodný čas pro vystoupení na posvátnou horu Velikonoc.
Odpuštění
Když máme něco na srdci a chceme Pána požádat o odpuštění, on už na nás čeká, aby nám je udělil. Papež František)
Co je víc?
Francouzský král svatý Ludvík podepisoval úřední listiny: Ludvík z Poissy. Jednou se ho tázali: „Veličenstvo, proč se nepodepisujete Ludvík z Paříže? Paříž je přece jen důležitější město. „Není, v Paříži jsem se stal jenom králem Francie. V Poissy je křtitelnice, kde mne pokřtili. Tam jsem se stal Božím synem. A to je daleko víc.“
Novoroční
Dejme i nadcházejícímu novému roku jméno „Ježíš“ jméno Ježíš znamená: „Jahve pomáhá.“ Poznamenejme se na čele, v duchu a v srdci křížem tohoto Ježíše! Směle řekněme: „Naše pomoc je ve jménu Pána.“ Když jeho jméno nad tímto rokem září, stane se i nejtemnější hodina hodinou roku Pána a jeho spásy.
Rahner
Vánoční
„Slovo se stalo Tělem a přebývalo mezi námi.“
Jestliže tomu tak skutečně je, pak je třeba jít ho hledat.
Pastýři se vydali na cestu…
Mudrci se vydali na cestu…
A nalezli.
A co my?
Pozdrav
„Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“
Pozdrav je prvním mostem k okolí, podaná ruka je začátkem dobré vůle.
Být křesťanem
„Být křesťanem neznamená vytvářet početnou skupinu, ale působit jako znamení.“ (Jan Pavel II.)
Střežme jako vzácnost tento výrok Jana Pavla II.: Buďme znamením, buďme živí, prožívejme evangelium naplno.“ Buďme jako Jan Křtitel. Prosme Boha o sílu k jeho prožívání.
„Roráte, coeli de super, et nubes pluant iustum“.
Což znamená, „Rosu dejte nebesa nad námi, ať z oblak skane spása“.
S největší pravděpodobností proběhne na sledovaném území velký objev. Ačkoliv budou jednotlivci prosit: „Rosu dejte nebesa shůry a oblakové deště spravedlivého“, budou doslova zaliti proudy, ne vody, ale milostí. Dali se slyšet i skeptici s tvrzením „No uvidíme.“ Svůj skepticismus vztahují ke slovům „budou prosit.“ A budou?
A opět znovu
Příští neděli opět vstoupíme do doby adventní, kterou otevíráme nový církevní – liturgický – rok. Možná nás tato informace zas tak neosloví, neboť to zde již bylo před rokem, dvěma i třemi a více lety.
Zas budeme slyšet, že je třeba prožívat advent, abychom mohli slavit vánoce, že je třeba se postit, protože nás ovládá hřích, že je třeba ve svém životě počítat s Ježíšem, neboť jen on to všechno s námi úspěšně zvládne.
Zas a znova nám bude církev nabízet přátelství s Ježíšem. Zvát, abychom znovu, ale také nově, vstupovali do tajemství spásy člověka, nabízí doprovázení. Ale ruku „na srdce“, potřebuji to? Vždyť se mi dobře daří, ve škole to také jde, mám co jíst, kde spát, mám přátele… Potřebuji se nějak více aktivovat k životu s Ježíšem?
Advent je dobou velmi aktuální, neboť advent znamená příchod. Ježíš přišel a přichází proto, že člověk – křesťan – je přihlášen k trvalému pobytu v nebi. Advent nás vede k tomu, abychom na to nezapomněli a nechali se vést.
Den Bible
Při každoročním slavení Dne bible si máme připomenout, jak velkým darem je, že Bůh promlouvá k lidem, že nám dal své slovo. Máme se zamyslet nad tím, jak s Božím slovem zacházíme. Chceme také pomoci toto slovo šířit.
Vypráví se, že ke svatému Františku přišla chudá vdova a prosila o pomoc. Co bychom jí mohli dát? Ptá se František bratra Pietra. V celém domě nemáme nic a ani nevím, z čeho navařím. Jediný náš majetek je Bible, ale z té si denně čteme! Odpověděl Pietro. František si povzdych a řekl: tak ji dej Bibli, ať ji prodá a bude mít na jídlo pro své děti. Určitě se Bohu více líbí, když plníme, co je v ní napsané, než abychom si z ní jen nábožně četli.
Misijní neděle:
Kolik z nás si na misie vzpomene mimo tento jeden vyhrazený den v roce? A co vlastně slovem „misie“ rozumíme? Často se nám vybaví pomoc chudým a strádajícím v duchu Boží lásky. Jistě ano. Misijní činnost není nic jiného než zjevování a uskutečňování Božího plánu spásy ve světě. A to je poslání každého pokřtěného.
Manželství
Manželství není jen jednoduchá smlouva mezi dvěma lidmi. Pro katolíky je to svátost, kde pracuje Bůh. pracuje natolik, nakolik mu to dovolíme.
Mobil
Každý používáme mobil. Možná se vám již stalo, že hovoříte a pak najednou píp, píp a všechno skončilo. Člověk na druhé straně přestal mluvit, ale chyba je na našem přístroji. Přístroj nejeví známky života. V telefonu máte mnoho adres, čísel a všechny jsou k ničemu, protože se k nim nedostanete. Tento dokonalý komunikační přístroj se stává naprosto mrtvou hračkou. Důvod je prostý: bylo to způsobeno baterií, byla vybita. Najednou? Byli jste tím překvapeni? Ne najednou, ale říkali jsme si: to snad ještě vydrží. Každý přístroj, dříve než vypne, několikrát vás upozorní na to, že je baterie téměř vybitá. Když nereagujeme a nedobijeme, pak mnohé věci utichají, přístroj je mrtvý. Kdo za to může?
Něco podobného se stává i v našem vztahu s Bohem? Díky lajdáctví, vlažnosti, podcenění situace se přerušuje a utichá ten nejdůležitější hovor. Spojení s nebem je přerušeno. A navíc, všechno vaše bohatství, totiž dobré skutky, které jste vykonali, jsou nedostupné a nemůžete je kvůli hříchu použít.
Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života
Ke komu bychom šli, ke komu jdeme, když nejdeme za Ježíšem? Petrova odpověď nesouvisí s tím, že by byl pozornější a chytřejší, než ostatní. Petr patrně vnímal nejen slova, ale také lásku Pána Ježíše, s jakou tato slova pronáší, s jakou láskou nabízí pokrm věčného života.
Povolání
Mou starostí není jen malý počet povolání ke kněžství a k různým formám zasvěceného života, mou starostí je malý počet povolání každého z nás k životu prožívanému s Ježíšem Kristem. K životu v jeho blízkosti, který nám byl darován křtem, upevněn biřmováním a ke kterému směřují ostatní svátosti.
Mou starostí je hluchota k povolání každého z nás k životu ztotožnění se s Kristem. K životu, kdy se stávám s ním a jako on darem Boha druhým. A jestli je to kněžství, zasvěcený život nebo manželství není nejpodstatnější, protože tyto způsoby povolání spolu úzce souvisejí a navzájem se ovlivňují. Vždyť u všech těchto životních forem mám přijmout za své to, co chce Ježíš.
Kořeny hluchoty k Božímu volání: Jeden, i když není nejdůležitější, je, že mladí lidé nemají mnoho vzorů v prožívání víry v povoláních, protože my, dříve narození, máme strach přijmout Ježíšovo smýšlení. A tak se z našeho života vytrácí duchovní rozměr a my se pak v tomto směru stáváme opuštěnými a zklamanými chudáky. Když se podíváme na kříž, přejde nás všechna chuť a odvaha. Nechceme dopadnout tak, jako on. Chceme být svobodní a úspěšní. Navíc se nám zdá, že proti rozrůstajícímu se zlu, nemáme žádnou šanci. – Ale je to tak skutečně?
Proč víc vnímáme kříž než to, co bylo za ním, tedy slávu Kristova vítězství, ke kterému máme být připojeni? (biskup Vojtěch)
Božské srdce
V dnešním světě, ve kterém je tolik osamocenosti a beznaděje, potřebují naléhavě ženy, muži i děti poznat Boží srdce. To srdce, které odpouští, které se o lidi stará a které uzdravuje. Toto srdce není naplněno nedůvěrou, touhou po pomstě, předsudky ani nenávistí. Toto srdce touží jen po jediném: lásku rozdávat a jako odpověď pak lásku přijímat. Toto srdce trpí, když vidí lidské utrpení, a když vidí lidskou nedůvěru svěřit se Božímu srdci, které chce rozdávat útěchu, naději a odvahu. (Podle H. J. Nouwena)
Kristovo Tělo
Máš li před očima nejsvětější Kristovo tělo, nebo spočívá li dokonce ve tvém srdci, buď co nejvíce usebraný, podřiď tomuto nebeskému hostu všechny své duševní schopnosti, především vůli, ze srdce k němu vysílej vroucí city.
sv. Norbert
Jako Bůh
Ve světle slavnosti Nejsvětější Trojice, s vědomím, že náš život má být skrytý v Bohu, můžeme říct:
Našemu životu nesmí chybět tvořivost, tím se podobáme Otci.
Nezbytná je oběť pro dobrou věc, tím se ztotožňujeme se Synem Ježíšem.
Nepostradatelná je láska ve všech směrech, díky ní i my napodobujeme Boha
a žijeme skrze něho, s ním a v něm
Dýchání a tlukot srdce
V běžném denním životě bereme dýchání a tlukot srdce jako něco naprosto samozřejmého. Nepřemýšlíme nad tím do chvíle, než jedna nebo druhá činnost nefunguje pravidelně, či dokonce nefunguje vůbec. Dech a činnost srdce jsou velice úzce spolu spojeny a jsou známkou života.
Podobně také můžeme vnímat toto: Duch Svatý je dýcháním duše. Tam, kde přichází do našeho života, kde ho přijímáme, necháme působit, Boží život v nás funguje. Zda je vše v pořádku můžeme vypozorovat podle ovoce Ducha, o kterém se zmiňuje apoštol Pavel. Kolik je tedy v našem životě lásky, radosti, pokoje, dobroty, nadšení pro Boha, pokoje, touhy po čistém srdci…. Kolik toho všeho předáváme dále:
Nanebevstoupení
Ježíšovo nanebevstoupení je pro nás útěchou. Putujeme totiž životem a Kristus nám otevřel cestu k Bohu. Je jako horolezecký průvodce, který při výstupu na horu dosáhne vrcholu a nás přitahuje k sobě. Svěříme-li mu svůj život, navážeme-li se na jeho lano, necháme-li se jím vést, máme jistotu, že jsme v bezpečných rukách, v rukách našeho Spasitele, našeho přímluvce.
Drazí bratři a sestry, nanebevstoupení neznamená Ježíšovu nepřítomnost, ale říká nám, že je mezi námi novým způsobem. Nenachází se už jen na nějakém konkrétním místě. Nyní je přítomen v každém prostoru a času, je nablízku každému z nás. V životě už tak nikdy nejsme sami. Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý nás vede. A spolu s námi vede i mnoho bratří a sester, kteří v tichosti a ve skrytu, ve svém rodinném a pracovním životě, ve svých problémech a těžkostech, ve svých radostech a nadějích každodenně žijí víru a společně s námi přinášejí světu vládu Boží lásky.
z katecheze papeže Františka
„Žeň je hojná, ale dělníků málo.
Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“
Tato věta hovoří do situace, kdy k Ježíši přichází velké množství lidí. I v naší době nás Ježíš pobízí: proste! Snad jen ty velké strhující zástupy, které se doslova tlačí na Ježíše, nějak nevidíme. Snad ani my tím strhujícím způsobem života nežijeme. Je toho jistě mnoho, co může být příčinou. Zvláště dnes i uvědomme tři věci. První: Šířící se zlo a bezbožný život – bezbožný znamená, že se bez Boha docela obejdeme – to je jedna stránka věci. Nezapomeňme, že je zde i druhá: „Kde se rozmnožil hřích, v daleko větší míře se rozmnožila milost. Uchopme ji tedy. Druhé: obecná hluchota k Božímu slovu, s tím souvisí život postavený na slově Božím. To nás vede k větší věrnosti Božímu slovu. Třetí: Povolání na vinici Páně je milost. Tedy dar, který můžeme získat, jestliže budeme prosit. Jak často prosíme? Prosit o nová povolání znamená vzít Ježíšovu starost na sebe. Znamená žít Boží slovo.
Když my se budeme tlačit na Ježíše, nezůstaneme jen malým zástupem.
Přeji radostné nadšení pramenící z Pána.
Velikonoce
Utrpením Pán přešel ze smrti do života a otevřel cestu nám, kteří věříme v jeho vzkříšení, abychom ze smrti do života přešli i my. Není nic velkého, že Ježíš zemřel, tomu věří i pohané, židé a bezbožníci; tomu věří všichni. Skutečně velkou věcí je věřit, že vstal z mrtvých. Vírou křesťanů je Kristovo zmrtvýchvstání.“ (Sv. Augustin)
Zmrtvýchvstalý Ježíš chce vstoupit do našeho života
Jako cestu ukazuje:
– podívejte se na mne
– dotkněte se mě
– přesvědčte se
Velikonoční triduum
Ježíš pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe, žil náš život, podobal se ve všem, kromě hříchu. Učil, ukazoval cestu do nebe, obětoval se a vstal z mrtvých. Závěr jeho pozemského života, kdy se jeho láska projevila do krajnosti, prožíváme a slavíme ve Svatém týdnu, který vrcholí vzkříšením. Jestliže On sestoupil z nebe, žil zde, lásku projevil do krajnosti. Co pro přijetí toho všeho a pro svou spásu, pro můj výstup do nebe udělám já? Neměli bychom přece jen jít o něco dále, než obvykle, jak jsme navyklí?
Dvě zrcadla
Čekali byste, že uvidíte někoho jiného, když se postavíte před zrcadlo? Patrně ne. Pokud stojíme před zrcadlem a vidíme sebe, pak jsme v pořádku my i zrcadlo.
Představme si, že existuje i v duchovní rovině zrcadlo, které nám nastavuje určitou tvář. Kdybychom v tomto pomyslném zrcadle viděli jen sebe, něco by bylo v nepořádku. Vzpomeňme na boháče, který byl natolik zaujat sám sebou, že neviděl u svých dveří potřebného Lazara.
Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu, Boží podobě. Zvlášť v postní době jsme pozváni, abychom zahlédli tuto Boží tvář nám nastavenou v Písmu, a také v našich bližních.
Máme najít svoji pravou, skutečnou tvář. Hledejme a nepřehlédněme.
Obnovujeme pod vedením odborníka
Všechno v životě obnovujeme: věci, které kupujeme, šatník, postoje, vztahy. Ani se nad tím nijak nezamýšlíme, protože to je samozřejmost. V postní době jsme pozvání k obnově duše. Duši nikdy nevyhazujeme, jako starý nábytek, protože tu máme jen jednu a na celý život. Obnova duše je taková restaurátorská práce v oblasti duchovní. Je to Pán, který nám nastavuje to původní, je to on, kdo chce vést naše kroky, kdo nám dává zahlédnout skutečnou Boží tvář. kéž se i my, pod jeho vedením dokážeme dívat novým způsobem.
Pán nikdy neochabuje v milosrdenství vůči nám,
chce nám znovu nabídnout svoje odpuštění, které všichni potřebujeme, a zve nás, abychom se k Němu vrátili s novým srdcem, očištěným od zla, očištěným slzami, a měli účast na Jeho radosti. Jak toto pozvání přijmout? Naznačuje to svatý Pavel v dnešním druhém čtení: „Kristovým jménem vyzýváme: smiřte se s Bohem“ (2 Kor 5,20). Snaha o obrácení není pouhým lidským skutkem, spočívá v tom, že se necháme smířit. Smíření mezi námi a Bohem je možné díky milosrdenství Otce, který z lásky k nám neváhal obětovat svého jednorozeného Syna. S Tím, který byl spravedlivý a bez hříchu, jednal Bůh kvůli nám jako s největším hříšníkem (v.21), když byl na kříži obtížen našimi hříchy. Tak nás vykoupil a ospravedlnil před Bohem. „V Něm“ se můžeme stát spravedlivými, v Něm se můžeme změnit, pokud přijmeme milost Boží a nepropásneme tuto „dobu příhodnou“ (2 Kor 6,2). Zastavme se prosím, zastavme se a nechejme se smířit s Bohem. (papež František)
Lidé si občas berou na sebe masky.
Proč? Proč nebýt aspoň na chvíli někým jiným, když to jde? Někdy si bereme masku, abychom pobavili druhé. Aspoň na chvíli máme jinou tvář, ale také i jiné chování. Vždyť se snažíme vžít do postavy, kterou předvádíme. Maska nám dovoluje „pracovat v utajení“, a proto si také více ke druhým dovolíme. Masku nemůžeme nosit stále. Když jsem chodil na maškarní plesy, nejnapínavějším okamžikem bylo odmaskování.
Proč nebýt člověkem opravdovým, skutečným? A proč ne? Vždyť již při biblickém popisu člověka je popsaná, a to detailně, naše tvář. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu a jen s touto tváří, s touto podobou budeme plně šťastni, spokojeni, radostní. Celá postní doba nás vede k odmaskování, k odložení těch všech možných podob a tváří, aby i na naší tváři zazářilo světlo Boží tváře, světlo lásky a pravdy.
Eucharistie a společenství
Jak vzniká chléb? Aby mohl chléb vzniknout, musí se sesbírat jednotlivá zrna, rozemlet, spojit vodou, pak následuje žár, který to všechno speče dohromady. Bez tohoto spečení bychom měli něco jako bláto. Když tvoříme církev, uvědomujeme si, že každý z nás je tím malým rozemletým zrnem. To rozemletým znamená, že jsme zbaveni takové tvrdé slupky, vytvářené často egoismem a sobectvím. Když je rozemleté, znamená to, že člověk je schopen lásky. Voda pak znamená svátost křtu. Řekl bych, že v tomto stavu žije mnoho křesťanů: Jsou pokřtěni, snaží se nějak dobře žít. Ježíš s námi zamýšlel ještě něco víc, než jen těsto. Máme být chléb. Držet pohromadě a sytit. Aby společenství církve drželo pohromadě a bylo přijatelné pro svět, potřebuje žár Ducha svatého. Na počátku nového a kvalitního společenství je tedy Duch svatý.
Již mohu zemřít, neboť jsem poznal Spasitele
Čtyřicet dní po vánocích máme před očima Simeona, na kterém se naplňuje Boží příslib. Simeon nám říká kdo je ten, kterého drží v náruči.
Říká: Mé oči viděly… Spásu – Světlo – Slávu – Znamení.
Simeon nejen na vlastní oči viděl Krista, který přináší spásu, ale on Ježíše držel v náručí – přijal, radoval se z něho. Také i my se máme ptát, kdo je pro nás Ježíš? Nepřijímáme ho sice do náruče jako Simeon, ale on sám způsobil, že ho můžeme přijímat více, a to do svého srdce.
Můžeme se zde ptát, co a jak prožíváme, když Krista přijímáme do svého srdce, kolik radosti a svědectví je v našem životě.
Již mohu zemřít! Poznal jsem Boží věrnost v plnění příslibů. Viděl jsem Ježíše – Spasitele. Již pro mne není Bůh neznámý. Mohu zemřít, protože jsem viděl průvodce při procházení z tohoto světa do věčnosti. Viděl jsem přímluvce
u Boha. Proč bych se měl bát?
Modlitba
„Ukaž mi své cesty, Hospodine! Pouč mě o svých cestách“ Přidáváme se ke starozákonnímu člověku a spolu s ním voláme i my. Zvolání: „Ukaž mi své cesty Hospodine“ vychází ze srdce těch, kdo, kdo vnímají, že jsou Bohem povoláni.
Jak často toužím poznávat Boží cesty, abych mohl po nich kráčet?
„Mistře, kde bydlíš?“
Tuto otázku učedníků slyšíme dnes v evangeliu. Ježíš odpoví: „Pojďte a uvidíte.“ Tato slova říká Ježíš i nám. Přijměme jeho pozvání. Dívejme se nejen svýma očima, ale také srdcem. Projevujme velký zájem o Eucharistii, kterou Ježíš ustanovil z lásky k nám.
„Šli za ním, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho.“ Když přijmeme pozvání a půjdeme za ním nespatříme dům, lidské obydlí. Spatříme malý kousek bílého chleba, o kterém prohlásil: „Toto je moje tělo.“ Spatříme tvář druhého člověka, o kterém prohlásil: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ Kéž ani my nespěcháme, ale zůstaneme v blízkosti malého kousku chleba, v blízkosti druhého člověka, protože tehdy zůstáváme u Něho!
Skrze křest patříš ke Kristu na věky…
Každý den se rozhodujeme, na jakou stranu se postavíme. I dnes mohu potvrdit, že Kristu patřím, ale mohu se postavit i na stranu světského smýšlení, které je často proti Kristu. Kam patřím: apoštol Jan nám pomáhá najít odpověď. Říká: „Kdo zná Boha, dopřává mu sluchu. Kdo Boha nezná, sluchu mu nedopřává.“
Jak jsme na tom? Stačí jen zvážit, zda máme ve svém životě chvíle, které patří modlitbě, četbě Písma, rozjímání Božího slova. Zda toužíme slyšet Boží slovo a žít z něho. Zvažujme, zda Pán Ježíš není u nás vnímán jen jako chudý příbuzný.
Den našeho narození je významným dnem. Uvádí se v různých dokumentech, a abychom na něj nezapomněli, každoročně ho slavíme. Neměli bychom slavit i den našeho křtu? Vždyť jsme se zrodili pro nebe, věčný život! A jak ho slavit?
Počátek prvního křesťanského století v Měříně:
Bylo toho více, čím jsme si připomněli události, které otevírají dějiny křesťanství na naší zemi. Hmatatelně a pro všechny srozumitelně, s nádechem světa – tedy svařáku – promluvili Měřínští Betlémáři. Mnohé také přitáhl betlém v kostele, bohoslužby, vánoční koncert, vánoční besídka na faře… Vše směřovalo k jedinému, k narozenému Ježíši. Kolik lidí má potřebu si tuto událost připomenout? Kolik lidí má potřebu hledat samotného Ježíše?
V úterý na Slavnost Zjevení Páně se chceme na „hledače“ nejen dívat.
Buďme připraveni vydat se na cestu hledání Ježíše.
Ve světle mudrců počítejte s tím, že pravidla běžně užívaná a platná nemusí platit. I mudrcové postupovali při hledání Ježíše podle zažitého myšlení, a proto přichází nejprve do královského paláce. Ježíše tam nenalézají, ale nachází tam další znamení, které je přivede až k narozenému. Přejme si jít po cestách známých, ale buďme vnímaví také pro cesty jiné, na které nás chce Bůh přivést.
K+M+B 2015