Píseň ke Kristu Králi
Ježíši, Králi nebe a země, jenž jsi nás krví svou vykoupil, dál kraluj v srdcích svých věrných dětí, víru v nás oživ, naději sil. Věříme v tebe, žes Bohem naším, žes cesta naše a život náš. Kéž k Srdci tvému lnem živou láskou, ty v sobě věčný zdroj pravdy máš.
Ježíši, Králi nebe a země, svůj pokoj sešli do rodin všech, ze Srdce svého lásku a věrnost, do srdcí jejich prouditi nech. Dej mužům stálost pěstouna svého, dej ženám mírnost matičky své, ať v denním díle i s dětmi slyší tvůj hlas, jak všechny k nebesům zve.
Bůh nepřichází podle plánovacího kalendáře.
Blíží se konec liturgického roku a témata konce času, bdělého očekávání a druhého příchodu Páně se tak objevují častěji. Pavlova slova jsou výzvou k neusnutí na vavřínech, abychom se nenechali ukolébat všeobecným zajišťováním se. Na všechno se nelze pojistit, vše nelze mít se zárukou, je třeba mít odvahu k jisté otevřenosti a nezajištěnosti. Bůh nepřichází podle plánovacího kalendáře.
Zůstat bdělým a střízlivým znamená nepřeceňovat ani nepodceňovat realitu, v níž žijeme, zachovat si jistý nadhled. To, co je před námi, je plné naděje. Příchod dne Páně není pro nás hrozbou, ale nadějnou vyhlídkou na dokonání Božího díla stvoření. Této naděje je třeba se držet.
Buďte připraveni
„Uprostřed noci se strhl křik: „Ženich je tady! Jděte mu naproti!“ když přišel ženich, ty připravené vešly s ním na svatbu. Protože byly připravené, příběh s ženichem má pro ně pokračování. Pro skupinu nepřipravených pokračování s ženichem není, nejen proto, že jim chyběl v lampách olej, ale i proto, že se dveře zavřely.
V křestní liturgii se kněz obrací na rodiče a kmotry slovy: Církev od vás s důvěrou očekává, že budete světlo Kristovo v tomto dítěti opatrovat. Kéž dítě vždycky chodí ve světle Kristově, kéž žije z víry až do konce, a až Kristus přijde, kéž mu vyjde vstříc a se všemi svatými vejde do jeho věčného království.
Otevřme Písmo
„Otevřme Písmo a poslouchejme, promluví Bůh, Mistr a Pán.“ To jsou slova známé rytmické písně, kterou zpíváme i v našem kostele. Jak je to v našem životě, když píseň odezní? Když žil Ježíš zde na zemi přicházeli lidé, aby slyšeli jeho slovo. Svoji zkušenost s Ježíšovým slovem vyjádřili slovy: „Učí jako ten, který má moc, ne jako učitelé zákona.“ „Otevře písmo a poslouchejte, když si dáváš otázku, jak žít jako otec a matka v rodině… když procházíš bolestí a nemocí… když probíhají válečné konflikty… když hledáš životní cestu… když doprovázíš zemřelého… když máš nepokojnou duši… když… Když otevíráme písmo, mluví mistr a Pán života, Bůh plný lásky a milosrdenství. „Pane mluv, tvůj služebník poslouchá a naslouchá.
Věřím v Těla vzkříšení a věčný život
V tento čas snad přesvědčivěji, ale také naléhavěji zaznívá vyznání naší víry: Věřím v těla vzkříšení a život věčný. Naše vyznání zní důrazně, vždyť je opíráme o vzkříšeného Krista, je to naše životní jistota. V přijetí věčného života se naplňuje Boží představa o člověku. Ale také zaznívá naléhavě. Věčný život totiž nezačneme žít až tehdy, když budeme mít co do činění s pohřební službou, ale věčnost žijeme přijetím věčných hodnot již dnes. Můžeme se přidat k žalmistovi, který své vyznání vyjadřuje slovy: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých“. A „jedno od Hospodina žádám a potom toužím, abych směl přebývat v Hospodinově domě, po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám“.
***
Hořící srdce, kráčející nohy.
Dva učedníci putují z Jeruzaléma do vesnice Emauzy. Byli zmatení a zklamaní z události, které se staly. Ale setkání s Kristem ve slově a při lámání chleba v nich zažehlo nadšenou touhu znovu se vydat na cestu do Jeruzaléma a hlásat, že Pán byl skutečně vzkříšen. „Hořící srdce, kráčející nohy.“ Když srdce nehoří, nohy se na cestu nevydají. Proč? Nemají k tomu důvod. Naší těžkostí může být ochablé srdce. Když srdce začne ochabovat, není to totéž jako hřešit. Když hřešíme, všimneme si toho hned. Ochabování srdce je pomalý proces sklouzávání a následné spokojenosti sám se sebou. Jaké je naše srdce, hořící nebo ochablé? Hoří nám srdce, když k nám Pán promlouvá a odhaluje smysl slova, když slovem proměňuje naše srdce. Pro misijní poslání je to nezbytné.
Pozvání
Pro Thomase Mora, kancléře anglického krále Jindřicha VIII., byla neděle dnem Pána a vždy ji náležitě slavil. Ani jednou nevynechal mši svatou a svaté přijímání, podle možností chodil na mši svatou i ve všední den. Nesedával v lavici, ale ministroval, mnohokrát si musel vyslechnout ironické poznámky. Když se mu posmívali, odpovídal: „Považuji si za největší čest být ministrantem u oltáře Pána Boha. Je to pro mě víc, než být ministrem na dvoře samotného krále. Když před popravou seděl v žaláři, vždy si v neděli oblékl sváteční šaty. Dozorci se tomu divili a smáli se mu. On jim na to říkával: “Neoblékám se pěkně kvůli lidem, ale dělám to, abych uctil sváteční den.“ Tento muž měl pěkný vztah nejen k svátečnímu dni, ale i k hostině, kterou připravil Bůh a na kterou přijal pozvání. Ježíš říká i nám: Hostinu jsem připravil. Máme možnost pozvání přijmout nebo hledat důvody, proč nepřijít. Velkou roli sehrává naše láska.
Vinicí je moje srdce
„Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek.“ Milovaný Otče, děkuji ti za tvou vinici, kterou jsi křtem začal vysazovat v mém srdci. Dáváš mi všechno, co potřebuji pro život, a k tomu zbožnost. Dokonce mi dovoluješ a chceš, abych se aktivně o tvou vinici ve mně staral. Vím, nedělám nic velkého. Jen každé ráno zvedám srdce k tobě a hledám tvou tvář. Potom konám svěřené dílo. Večer ti zase děkuji, že jsem mohl kráčet po tvých cestách. Nejednou mi přes den připomínáš, že jsi se mnou, a chceš slyšet mé vyznání lásky: „Miluji tě!“ Vždy mě zaskočí, když mi na to odpovíš: „I já tě miluju. Ani nevíš, jak.“ Těším se, že jednou mi odhalíš celou velikost své lásky…
Anděle Boží, strážce můj
To udělej ty a to udělám já, ve spojení s tebou… Anděle Boží, strážce můj: TO UDĚLEJ TY… buď vždycky mým ochráncem, ke všemu dobrému mě vzbuzuj, veď mě a ukazuj cestu nápravy, ke všemu dobrému mě vzbuzuj, ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. TO UDĚLÁM JÁ… Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám. A TAK S TEBOU VE SPOJENÍ… ať veden tebou vytrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně. K růstu víry v Boha, kterého oslavují a Jemu slouží archandělé, andělé a svatí, přijměte požehnání.
Nespokojení
Možná se i v nás probudí pokušení postavit se k nespokojeným dělníkům a tím jim říct, že jsme na jejich straně, že na tom jejich protestu přece jenom něco je. Možná bychom neměli daleko k tomu osvojit si určitou opatrnost, pokud by nastala podobná situace. A vůbec, proč ten hospodář nezvolil výplatu od prvního k posledním a tím by si ušetřil vysvětlování, nemusel by čelit nevoli dělníků? Nezapomeňme, že Ježíš nám předkládá podobenství o nebeském království. Jakoby chtěl říct: zde to funguje jinak, než byste předpokládali. Co tedy chtěl Ježíš říct? Přijmout práci na vinici je cesta k odměně. A pak Ježíš zjevuje samotného Boha: „Příteli, nekřivdím ti. Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?’ Tak budou poslední prvními a první posledními.“
Donekonečna
Donekonečna to nejde, už dost! Tak to někdy říkáme nebo slyšíme. Slovo donekonečna přiřazujeme k některým postojům, žádostem. Ježíš nás učí, že slovo donekonečna, to nejde, nemůžeme přiřadit k odpuštění. K odpuštění nemůžeme přiřadit ani podmínku: odpustím, ale… Za slovem odpouštím, může být jen tečka. Tedy – odpouštím bezpodmínečně. Bůh je bohatý na milosrdenství. Je jako moře, ve kterém se mé hříchy a provinění utopí jako kameny do něj vhozené. Tuto radostnou zprávu si připomínáme při každé mši svaté, když kněz do kalichu s vínem dává kapku vody. Odpuštění uzdravuje, obnovuje a buduje.
S chutí – od plic
Říct někomu, že nedělá věci správně, že nejde dobrou cestou, že se nezachoval nejlépe, je většinou velký problém. Jen člověk, který miluje, to dokáže říct tak, aby to druhého nebolelo, aby ho nezranil.
Napomenutí není příležitost druhému něco s chutí od plic nebo z pozice ublíženého, vytknout. Napomenutí počítá s láskou, která se ptá: jak mohu člověku pomoci? Proč chci pomáhat? Není lepší se starat každý sám o sebe a do druhých se neplést? Máme nesmrtelnou duši a velký cíl – nebe. Když mám lásku v srdci, mám starost o každého člověka a mohu počítat s tím, že mi láska pomůže najít správná slova, citlivě ukázat na chyby, ale i na Boží milosrdenství.
Co prospěje člověku
Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. /srv. Řím 12,2/ Apoštol Pavel nám ukazuje, že můžeme mít myšlení tohoto světa, které nás bude vždy vracet jen do tohoto světa, k jeho radostem, slávě, potěšení, které se nejpozději v závěru pozemského života rozpadnou. Také nás vybízí, abychom obnovovali naše smýšlení Božím slovem, které míří mnohem výš, k věčnému cíli. Ježíš má k tomu doplňující otázku: „Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?“
Ježíš se zeptal
Ježíš řekl: A za koho mě pokládáte vy? Neznělo by to podivně, kdyby Petr řekl: Jsi jeden z nás, člověk jako my. Známe tvou mámu i Josefa, víme, kde bydlíš. Šimon Petr však odpověděl: „Ty jsi Mesiáš (Kristus), Syn Živého Boha!“ Petr viděl Ježíše očima člověka, ale i očima víry a s nápovědou Boha Otce. Když se díváme na Ježíše v eucharistii, jsme v podobné situaci, jako Petr. Vidíme chléb, ale víra nás vyzývá, abychom věřili, že je to Kristus, Syn Živého Boha. Sv. František z Assisi říká tato slova: „Nuž lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce“? Apoštolové v blízkosti Ježíše, patřením na jeho tvář, s Otcovou nápovědou, dorůstali do plnosti života i poslání. A my?
Ženo, jak veliká je tvá víra
Prosba kananejské ženy nebyla zanedbatelná, vždyť prosila Ježíše o osvobození dcery z posedlosti zlým duchem, přesto Ježíš neodpovídá. Když voláme k Bohu a on mlčí, neznamená to, že by byl Bohem bez zájmu o nás, ale zpravidla připravuje něco většího, lepšího a dokonalejšího. Naléhavé volání matky, pohanky je odměněno Ježíšovým slovem. „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ Kolik darů a milostí bychom od Pána Boha dostali, kdyby nám řekl: dávám ti podle tvé víry?
Příliš mnoho
Učedníci s Ježíšem měli za sebou den plný emocí a zážitků. Dověděli se o smrti, stětí Jana Křtitele a Ježíš toužil být sám. Odplul lodí na pusté místo, ale i tam si ho zástupy našly a on až do večera uzdravoval nemocné. Když na závěr dne všechny nasytil chlebem a rybami, poslal učedníky lodí zpět na druhý břeh a konečně zůstal sám, aby se modlil.
Kdosi řekl papeži Františkovi: „Příliš mluvíte o modlitbě. To není nutné.“ František na to odpovídá: Ano, je to nutné. Pokud se totiž nemodlíme, nebudeme mít sílu dál žít. Modlitba je kyslík života. Modlitbou na sebe stahujeme pozornost Ducha svatého, který nás neustále nese dál. Proto mluvím tolik o modlitbě.
Otec promluvil
Otec, který je ve skrytosti, promluvil. Co řekl? „To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!“ Otec, který je v nebi promluvil dvakrát. Když byl Ježíš pokřtěn v Jordánu a na hoře proměnění. Ten hlas je vrytý do našeho srdce. „Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře“, říká Petr. Hlas, který vychází z nebe má proměňující moc, pokud ho přijmeme.Petr, Jakub a Jan byli u Ježíšova proměnění. Po čase, když Ježíše poslouchali a následovali, byli také proměněni. Křest, víra, obrácení, život z víry, to jsou dny našeho obrácení a proměny. Nezbytná je modlitba a výstup do samoty.
„Jak miluji tvůj zákon, Hospodine!“
„Jak miluji tvůj zákon, Hospodine!“ Když budu dnes zpívat tato slova, jako odpověď žalmu, možná znejistím, či zneklidním. Slova odpovědi nejsou oznámením, ale vyznáním, radostným sdělením. Co kdybychom se posadili, pomalu, slovo od slova nechali projít myslí i srdcem. MODLÍM SE:
Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, – že budu střežit tvá slova. – Lepší je pro mě zákon tvých úst – než tisíce ve zlatě a stříbře. / Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, – jak jsi slíbil svému služebníku. – Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, – neboť tvůj zákon je mé potěšení. / Proto miluji tvé předpisy – více než zlato, než ryzí zlato. – Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, – nenávidím každou falešnou cestu. / Podivuhodná jsou tvá přikázání, – proto je zachovává má duše. – Výklad tvých slov osvěcuje, – poučuje prosté lidi.
Co udělat?
Služebníci se ptají Hospodáře, kde se vzal plevel? Zároveň chtějí něco udělat proto, aby mohlo dobré semeno vyrůst. Protože je odpověď nečekaná, učedníci chtějí vysvětlení. Ježíš říká, že Bůh chce každému člověku poskytnout, co možná nejvíce času, aby k němu dospěl. Otázkou zůstává, co udělat, abychom při společném životě dobrých i zlých, neztratili dobří svoji identitu.
Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý
Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ Mt 11,25-30
OKUSTE A VIZTE, JAK JE HOSPODIN DOBRÝ,
BLAZE ČLOVĚKU, KTERÝ SE K NĚMU UTÍKÁ.
Otázka
Jeden člověk dal otázku: Co je život? Jiný na otázku odpověděl: Život je jen trocha času, který nám byl dán, abychom se naučili milovat a připravili se na setkání s věčnou láskou. Svatá Terezie z Lisieux k tomu dodává: Cílem života je milovat Boha a dělat vše pro to, aby byl více milován. Farář z Arsu nám připomíná: Máme zde na zemi krásný úkol, modlit se a milovat. Modlitba působí, že zakoušíme nebe, že k nám sestupuje kousek ráje.
Lampa
Jan byl lampa hořící: Lampy mají mimo jiné jeden důležitý úkol. Osvítit něco, co je ve tmě. Tím vlastně ukazují na krásu toho předmětu a dávají tušit jeho hodnotu.
Jan nebyl světlo, ale o světle vydával svědectví. Když spatřil Ježíše, prohlásil: „Hle Beránek Boží“. A někteří, když to slyšeli, se vydali za Ježíšem. Z jejich úst pak zaznívá otázka: „Mistře, kde bydlíš?“ Ježíš řekl: „Pojďte a uvidíte.“ Šli, viděli a zůstali u něho. Při každé mši svaté kněz, Janovými slovy prohlašuje: Hle Beránek Boží! A pak? Někteří jdou ke svatému přijímání, v jiných se objeví touha být blíže ke Kristu, a další…
Ježíšovo řešení
„Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“
Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.“
Bůh se nikoho neptal
Bůh se nikoho neptal, zda se má Ježíš, Boží Syn a Spasitel narodit. Prostě se narodil. S naší spásou je to jiné, zde se ptá, chceš? Pane Ježíši, chci, abys mě zachránil, abys mě vytrhl z moci zla, ale také z moci, která spočívá v pocitu vlastní bezhříšnosti, abys mě přivedl do života věčného. Pane Ježíši, já tě přijímám. Prosím, pomoz mi!
Ježíš říká: kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčny a já ho vzkřísím v poslední den. V Eucharistii nám zanechává konkrétní, hmatatelný pokrm a napoj, každodenní výživu pro věčny život. Naše nesmrtelná duše, stvořena k podobě a obrazu Božímu, potřebuje byt živena samotným Bohem
Za co se Ježíš modlí
Evangelista Jan nám dává nahlédnout do Ježíšovy modlitby: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24).
„Chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou…“ Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych ho uviděl.“
V Ježíšově modlitbě jsem i já, ty… Naplní se Ježíšovo přání, vyslovené v modlitbě?
Modlitba
Bože, ty shromažďuješ svou církev ze všech národů a posvěcuješ ji svým svatým Duchem; sesílej hojnost jeho darů celému světu a společenství věřících provázej působením své milosti jako na počátku, když se začalo šířit tvé evangelium. /vstupní modlitba/
Přidáme se
Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty. A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými. (Sk 2,12-14)Apoštolové očekávají zatím pro ně neznámý dar Ducha svatého. Neznámý, ale přesto prosí, protože Ježíš řekl, že je uvede do celé pravdy a promění jejich životy. Objeví se mezi výše uvedenými jmény i naše jméno? Přidáme se k církvi, která se modlí?
Duch svatý
Čím je duše v lidském těle, tím je Duch svatý v církvi. Ale co se stane, když duše tělo opustí? Zůstane jen hromádka hmoty, o kterou je zbytečné pečovat, nic od ní neočekáváme, snažíme se s ní důstojně rozloučit, protože nastává nezvratný rozklad. Nositeli Ducha svatého v církvi jsou křesťané. Ale co když nejsou, nebo mu přiřadili v jejich životech klidový režim? Co zůstane z církve, která je v klidovém režimu? Někteří se možná na čas, jiní natrvalo s církví rozloučí. Ovšem nikdy se nerozloučí všichni, a to je nadějné. Obnovujme vztah k Duchu svatému.
Milovaní! Přistupujte k Pánu
Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. Vy jste „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal“ ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. (z 2. nedělního čtení)
Brána
Ježíš mluví o sobě jak o dveřích, či bráně. Brána i dveře něco od sebe oddělují, či rozdělují. Vnější svět od vnitřního, život venku od života doma, věci pracovní od soukromých, prostor profánní od posvátného, blízké přátelství od pracovních povinností, přátelství s Bohem od nezájmu o Boha… Ježíš je branou mezi pozemským životem a věčným. Ježíš není branou, která by byla zavřená, ale naopak. Ježíš je branou, která uzavřela cestu ke smrti, dokonce té věčné, ale je otevřenou branou pro věčný život. „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ K této bráně, která je úzká, nevede cesta široká, ale spíše úzká, ne cesta namyšlenosti, ale pokory, důvěry a lásky.
Kámen
Začalo to odvaleným kamenem, který již nebrání vstoupit do hrobu, ve kterém není ani živé ani mrtvé Ježíšovo Tělo. Smrt Ježíše na kříži a vše co následovalo, tedy otřesené a zklamané naděje, nesplněná očekávání. Možná jsme tak trochu z toho všeho zmateni. Vždyť tím vším měla naděje mnohonásobně vzrůst. A vzrostla, jen to učedníci hned plně nechápali. Chápeme to? Nebo je to i pro nás těžké pochopit?
U vážně zraněného člověka znamená každá pozitivní reakce na medikaci, zásah lékaře, růst naděje na uzdravení. Velikonočními událostmi vzrostla i naše naděje. Uměli bychom vyjmenovat, třeba pět postojů, ve kterých naděje vzrostla, či se upevnila?
Pán můj a Bůh můj
Jednoho ateistického filosofa se kdosi zeptal: co byste řekl Bohu, kdyby se vás v soudný den zeptal: „Proč jsi ve mně neuvěřil?“ Filosof odpověděl: „Řekl bych mu, že to bylo pro nedostatek důkazů.“ Mají lidé dnes dostatek důkazů, že Ježíš ukřižovaný žije?
Pro Tomáše svědectví žen, které byly u hrobu a se zmrtvýchvstalým se setkaly, svědectví kolegů, apoštolů, to vše bylo nedostatek důkazů. Ježíš mu nabízí dva důkazy. Ukáže mu rány a vyzývá, aby do nich vstoupil. Tomášovi stačil důkaz první – rány viděl a vyznal: „Pán můj a Bůh můj.“
Byl vzkříšen
Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
Bratři! Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. /Kol 3,1-4/
Kdo je to
Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ Jakmile vjel do Jeruzaléma, vzrušení zachvátilo celé město a lidé se ptali: „KDO JE TO?“ Ze zástupu jim odpovídali: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“ /Mt 21. kapitola/
Negativní bilance jeho příchodu: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ Pozitivní bilance: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Ježíš vjíždí do svého města Jeruzaléma. To není minulost, to je přítomnost. Prostřednictvím své církve, tedy i nás, vjíždí na dnešní Květnou neděli do všech měst a obcí světa.
Věříš tomu?
Kristus nekřísí Lazara, aby se předváděl nebo aby tím rozšířil své služby, které nabízí lidem. Křísí ho proto, aby nám ukázal, že nás má rád, že mu na nás záleží, a že má moc v našem životě vrátit život tam, kde se život ztrácí.
Na příběhu Lazara nám ukazuje, že někdy musí v našem životě něco skončit, aby mohlo začít něco nového. Staré musí zemřít, aby se zrodil nový život.
Ve světle příběhu o vzkříšení Lazara více pochopíme Slavnost Zvěstování Páně, kterou jsme slavili v uplynulém týdnu. Z nebe nejprve vyšel posel a přišel k Marii. Skrze ni přišel na tuto zem Boží Syn Ježíš. Přišel, aby k životu vyvedl z hrobu Lazara i nás.
Poslechl a šel
„Jdi se umýt!“ Ježíš slepého člověka přímo neuzdravuje. Jen mu namazal na oči bláto. Nyní záleží na tom slepci, zda řekne na tuto nabídku ano, nebo ne. Jeho život závisí na jeho svobodě, zda poslechne nebo neposlechne Ježíšovo slovo. Slepý poslech, šel a byl uzdraven.
Každý hřích ničí náš pohled na Boha a jeho dílo. Uzdravený neviděl jen krásný svět, ale uviděl i Krista a uvěřil v něho. Když se budeme vyhýbat hříchům, nebudeme zasaženi jeho temnotou a budeme vidět Boha takového jaký je.
Dává mi příležitost
„Bože, studnice milosrdenství a dobroty, ty nám dáváš příležitost, abychom svou hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí; pohleď, jak ve svědomí cítíme svou vinu a pokorně se z ní vyznáváme, ukaž na nás své veliké slitování, odpusť nám a pozvedni nás k sobě.“ Jen s těmi závažnějšími nemocemi jdeme k lékaři a nejzávažnějšími do nemocnice. Mnoho běžných nemocí vyléčíme sami s pomocí osvědčených prostředků. Podobně je to i v duchovní rovině. S vážným proviněním, těžkým hříchem, jdeme ke svátosti smíření. Hříšnost můžeme a léčíme sami s pomocí osvědčených prostředků. Vstupní modlitba vypočítává tři a odkazuje tak na trojí porušení, které sebou nese hřích: modlitbu, půst a almužnu. Hřích narušuje můj vztah k Bohu, lékem je modlitba. Dále můj vztah k bližnímu, lékem je almužna a nakonec můj vztah k sobě samému, lékem je půst. Prevencí proti duchovnímu onemocnění je eucharistie.
Hledejte mou tvář
Ježíš se na hříšníky nedívá s nenávistí a opovržením soudce, ale vnímá je tak, jako lékař vnímá nemocné pacienty. Nepřemýšlí jak je potrestat, ale hledá cestu jak je uzdravit a zachránit.
„Hospodine, mé srdce si opakuje tvoji výzvu: ‚Hledejte mou tvář.‘ Hospodine, tvář tvou hledám. Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka. Ty jsi byl má pomoc, neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso. Žl. 27,8.
Pamatuj člověče
Všemohoucí Bože, ty nám dáváš milost, abychom se čtyřicet dní připravovali na Velikonoce; prosíme tě, ať v postní době hlouběji pronikneme do tajemství Kristova vykupitelského díla a stále opravdověji z něho žijeme. (vstupní modlitba)
Liturgie popeleční středy nám připomíná, kdo jsme a odkud pocházíme, vede nás k základům našeho života. „Pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš“ S Bohem povstáváme z popela, ale bez Něho jsme pouze prach.
Prosím vás, abyste přemýšleli
Sv. Jan Pavel II. řekl mládeži: „Prosím vás, abyste přemýšleli, čím by byl lidský život, kdyby Ježíš neřekl: „Milujte své nepřátele!“ Jak by vypadal svět, kdybychom v našich vzájemných vztazích, dávali přednost nenávisti mezi národy, mezi lidmi, třídami a národnostmi, kdybychom budoucnost jednotlivců postavili na tomto základě, lidstvo by bylo odsouzeno k zániku.“ Jak by vypadal náš svět bez odpuštění? Děkujme Ježíši, že nám on sám zjevil Boží odpuštění a že nás učí i přikazuje odpouštět.
Kterého vlka krmím já?
Jednoho večera vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka. Řekl mu: „Synku, ta bitva v každém z nás je bitva mezi dvěma vlky. Jeden je zlý. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego. Ten druhý je hodný. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra”. Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal: „A který vlk vyhraje?” Starý Indián odpověděl: „Ten, kterého krmíš.” Kterého vlka krmím já?
Soli není třeba mnoho, světla naopak
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ Mt 5, 13-16Jak neztratit identitu? Jak zůstat světlem a solí? U proroka Izauáše čteme: Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ „Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!“ Farníci, učme se Božím cestám, choďme v jeho světle.
Kandidoval sám za sebe, při volbách volil sebe. Kolik z lidí by mu dalo svůj hlas?
Volební program svatého Františka z Asissi
Pane, udělej
ze mne nástroj svého pokoje:
– kde je nenávist, tam ať přináším lásku,
– kde je křivda, ať přináším odpuštění,
– kde je nesvár, ať přináším jednotu,
– kde je omyl, ať přináším pravdu,
– kde je pochybnost, ať přináším víru,
– kde je zoufalství, ať přináším naději,
– kde je temnota, ať přináším světlo,
– kde je smutek, ať přináším radost.
Pane, učiň,
ať nechci tolik
– být utěšován, jako spíše utěšovat,
– být chápán, jako spíše chápat,
– být milován, jako spíše milovat.
Neboť kdo
dává, ten přijímá,
kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán,
kdo odpouští, tomu se odpouští,
kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.
Amen
Co žádám od Hospodina já
Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl? Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám. Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, buď silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina! (Žl 27)
Tato modlitba není sestavena na objednávku, ale je odpovědí člověka na určitou situaci, kterou prožíval. Co by vytrysklo z našeho srdce?
Svědectví
Jan přesně věděl, proč žije – měl vydat svědectví, když pozná, kdo je Mesiáš. A když uviděl Ježíše, nezaváhal. Vyznal: „Toto je Boží Syn.“
Je zvláštní, že jak málo lidí na toto Janovo svědectví zareagovalo. Podle evangelií vlastně jen Ondřej a Jan. Bylo Janovo svědectví tak slabé? Nebo „hluchota“ lidí kolem něj tak velká, že sice slyšeli, ale přitom neposlouchali srdcem.
Život jako putování
Lidský život je putováním. Jak ale nalézt ten správný směr? Je to, jako kdybychom na plavbě po často temném a rozbouřeném moři dějin vzhlíželi ke hvězdám, aby nám ukazovaly cestu. Pravými souhvězdími našeho života jsou lidé, kteří dokázali správně žít, jsou nám světly zářícími nadějí. Světlo samotné je Ježíš Kristus, slunce, které vyšlo nad všemi temnotami dějin. Abychom k tomuto světlu dospěli, potřebujeme i nám blízká světla – osoby, které světlo čerpají z jeho světla a podle nichž se tak můžeme orientovat při svém putování. Benedikt XVI., Spe salvi 49
Pastýři se zas vrátili
„Pastýři se zas vrátili…“ Naše slavení Vánoc leckdy připomíná jen tato slova. Vše se vrátí do starých kolejí. Ale v evangelijním úryvku to tak nebylo, pastýři se vrátili, ale jejich život se stal modlitbou, radostí nad tím, co Bůh činí. Uvěřili slovům, která slyšeli a o kterých se přesvědčili. Nový kalendářní rok nemusí být stejný jako ty předchozí. Můžeme se snažit vidět stopy, které svědčí o jednajícím a milujícím Bohu.