Slovo na cestu 2022

Jdeme vstříc

Prožíváme adventní dobu. Společně jdeme vstříc tomu, který vychází z výsosti, aby uvedl naše kroky na cestu pokoje. Připravte tedy cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každý člověk uzří Boží spásu.
Všemohoucí a milosrdný Bože, spěcháme vstříc tvému Synu a prosíme tě: nedopusť, aby nám stály v cestě pozemské zájmy, ale ať nebeská moudrost zúrodní naše nitro, abychom došli k věčnému životu s Kristem.


Bratři! Víte, jaký je nyní čas?

„Bratři! Víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.“ Řím 13,11-14

„Zaradoval jsem se, když mi řekli: Do domu Hospodinova půjdeme! Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme!“ (Žalm 122) Pojďme, zvláště v této adventní době do Pánova domu prosit o pomoc a načerpat sílu, abychom byli připraveni na jeho příchod. A půjdeme s radostí?

Ježíši, pamatuj na mě

„Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Říká lotr, který pochopil, v čem spočívá Kristovo kralování, který poznal a vyznal svoji hříšnost. Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ Těchto několik slov tvoří poslední větu, kterou zaznamenal svatý Lukáš ve svém evangeliu, adresovanou lidem. Tato věta je neodvolatelná. Když chceme při našem umírání slyšet stejnou větu z úst Ježíše, musíme se přidat nejprve k lotrovi a vyznat svou hříšnost i víru v Ježíše milosrdného, který se obětuje za spásu člověka.
„Ježíše neberu, zklamal mě. Je slabej.“ Říká jedna žena, nevyléčitelně nemocná. Nevím, co od něho žádala, co od něho očekávala. Ale věřím, že i ona našla v jeho náručí pokoj a spásu. Proč si to myslím? Protože měla ráda jeho mámu, Pannu Marii a ta ji ukázala Ježíše v jiném pohledu.     

Pokračujte

Jedna historka vypráví o bohatém pocestném, který chtěl přenocovat v klášteře. Zbožný mnich mu otevřel a nabídl mu svůj skromný pokojíček. Host se chvíli rozhlížel a pak se udiveně zeptal: „Kde máte nějaký nábytek?“ „A kde máte vy nějaký nábytek?“ zeptal se mnich. „Já? Já tudy jen projíždím.“ řekl pocestný. „Vždyť já taky“, pravil mnich. Neměli bychom ani my zapomínat, že zde jen projíždíme, že ta doba jízdy není dlouhá.
Jan Pavel II. říká mladým lidem v Římě: „Být křesťanem neznamená vytvářet početnou skupinu, ale působit jako znamení.“ Třeba jen toho, že po této zemi jen projíždíme do domova u Pána, který není udělaný lidskýma rukama, a proto je věčný. Pozemským životem nepohrdáme, ale procházíme ve víře v Pána. On řekl: „Trpělivostí zachráníte duši.“ Tedy, ať se děje, co se děje, vy pokračujte v životě ve víře v Pána.   

K plnému životu s Bohem

Se slovem smrt máme spojené přinejmenším nepříjemné pocity. U některých lidí je to slovo zakázané: „nemluvte o tom“, říkají lidé. Někteří jsou smířlivější, když přijde, zastaví se a řeknou: jediná spravedlnost, je třeba jít dál. Myslím, že smrt je velké poselství i klíčovým místem. Jste blázni, říkáme lidem, kteří smrt vyhlížejí. Nemyslím tím na lidi, pro které je smrt vysvobozením z nemocí. Co kdybychom užívali na smutečních oznámeních místo slova „smrt“, „navždy nás opustil“, větu: K plnému životu s Bohem byl z tohoto světa uvolněn pan…, paní… Když odcházíme z tohoto světa, přestávají naše vztahy na stvořené věci, již nás nebudou lákat. Zůstane jen jediná možnost, život s Bohem. Ale budeme to umět?   

Místo trvalého pobytu

Mít místo trvalého pobytu je součástí naší životní cesty. Při řešení důležitých věcí, které se týkající našeho života, jsme na toto místo dotazováni. Toto místo není jen zeměpisný údaj, ale zpravidla je i našim domovem se vším, co skutečný domov nabízí.
Místem trvalého přebývání pro všechny, kdo uvěřili v Krista a přijali křest, je domov u Pána. Nazýváme ho nebem a není to nějaké ohraničení místo, ale způsob prožívání života. Není to otázka jen nějaké budoucnosti, ale i přítomnosti. Je důležité, abychom se již nyní u Pána nacházeli a s Pánem přebývali.

Otevřít nitro před Bohem

Modlitba není jen otázkou správně zvolené formulace. Jde o postoj člověka vůči Bohu. Modlit se mohou všichni lidé, zbožní stejně jako velcí hříšníci. Ale modlitba vyžaduje otevřít své srdce před Bohem a současně být pravdivým k sobě. Právě pokrytectví, namyšlenost, pohrdání jinými, obyčejnými, hříšnými lidmi, „zavírají“ nebe. Otevřít své nitro před Bohem znamená, odhalit celý svůj svět smýšlení a pohledů na sebe i na svět. Samospravedlnost před Bohem nikdy neobstojí. Naopak pravdivost je řečí Boha. Nejde tu samozřejmě o falešnou pokoru, která je vždy komická a k dialogu s Bohem nemůže patřit. Znamením hluboké modlitby bývá radost, nikoli však ze sebe, ale z Boha! (vira.cz)

Ano – ne – počkej

Jeden muž vzpomínal, jak se dostal k víře a potom se modlil za své tři sourozence, kteří víru neměli. Boží odpověď byla zajímavá.  Jeden bratr se obrátil po dvou letech modlitby. Další po dvanácti letech, třetí po dvaceti pěti letech. Pán má připravený dar na základě naší modlitby, ale příjemce musí v životě dojít tam, kde mu Bůh dar odevzdá.
Někdy můžeme říct: Tolik roků se modlím a nepřichází to, oč prosím. Je třeba si uvědomit, že Boží odpověď na naše prosby může být trojí: ano, ne, počkej. V každém případě je to nejlepší odpověď pro náš život. Je to Bůh, který chrání náš život, a my až časem pochopíme, že i jeho ne na naši modlitbu, je správnou odpovědí. Možná jsme žádali něco, co nám nebylo pro věčnost užitečné.        

Vděčnost

Vděčnost nejvíce přitahuje Boží dary milosti. Neboť když Bohu děkujeme za dobrodiní, udělá to na něj dojem a spěchá nám poslat deset dalších dobrodiní. Jak nevypočitatelné rozmnožování milostí! (Sv. Terezie z Lisieux.)

Andělíček

Oslovil andělíčka strážnička. Domnívám se, že mu pomohl do nebe. Jeden nevyléčitelně nemocný, který byl v hospici, i když byl z věřící rodiny, odmítal kněze, svátost smíření, svátost nemocných. Mnoho lidí mu pomáhalo modlitbou. Odpověď na otázku, zda by přece jen nepřijal od kněze svátosti, byla vždy záporná. Také moji nabídku odmítl. Na nabídku společné modlitby mi řekl, že již modlitby zapomněl. Řekl jsem, že se budu modlit známé modlitby, a že se může přidat. Nepřidal se, modlitby jsem ukončil. Když jsem udělal kříž, řekl mi, že jsem jednu zapomněl, a to „Andělíčku můj strážničku, opatruj mně mou dušičku…“. Prohlásil jsem, že takovou modlitbičku neznám, ale rád se přidám. Tak začal, nezapomněl ji a celou se ji pomodlil. A pak na moji otázku, zda by přece jen nepřijal Boží milosrdenství a Boží pomoc k přechodu na druhý břeh, odpověděl: Ale to víš, že jo.

Dva provázky

Otče Abraháme, slituj se. Pošli toho, kterého jsem si na zemi vůbec nevšímal a který trpěl i moji vinou, ať mi pomůže… Já hodně trpím! Nejde to! Je mezi námi velká propast. Konec konců ta propast byla již na zemi. Ty jsi ji vytvořil!
Otče, Abraháme, tak ho pošli k mým bratrům, ať je varuje, aby se také nedostali do tohoto místa muk. Když k nim přijde někdo z mrtvých, pak se obrátí… Neobrátí. Když neposlechly Mojžíše, proroky, hlasatele, nedají se přesvědčit, i kdyby někdo vstal z mrtvých…
Jeden z mrtvých vstal. Jmenuje se Ježíš. Dali se lidé přesvědčit a žijí pro věčný život? A my, žijeme pro věčný život? Co tomu nasvědčuje. K věčnému životu vedou i dnes „dva provázky“ a jednoho se můžeme chytit.

Plody země a lidské práce

Bůh je původce všeho dobra. Také letošní sklizeň je jeho darem. Dnes mu za to děkujeme a chceme si uvědomit, že také náš každodenní život má přinášet své plody. Vyprošujme si tedy Boží požehnání. Společně se modleme: TYS do nás vložil skrze Krista semeno věčného života, nauč nás žít v trvalém spojení s Kristem, aby náš život přinášel ovoce dobrých skutků. TY přijímáš plody země a naší práce, když je přinášíme na oltář, dej, ať po proměnění slouží tvé církvi jako pokrm života a spásy. TY chceš, aby všichni měli dostatek toho, co potřebují k důstojnému životu, veď nás, ať se dokážeme dělit s těmi, kdo trpí nouzi. TY jsi svěřil člověku přírodu, aby s ní moudře zacházel, pomoz lidem překonat nebezpečí, které ohrožuje tvé stvoření a životní prostředí.

Bída života

Jeden chlapec vyprávěl svůj příběh. „Dostal jsem se do party kamarádů, kteří požívali alkohol i drogy. Nebylo těžké se stát jedním z nich. Alkohol a drogy nás spojovaly, měl jsem partu, zážitky. Nejednou, když jsem přišel domů, zkolaboval jsem. Lékař, ke kterému mě táta přivezl, mě vždy postavil na nohy. Když se to zase jednou stalo, vstoupili jsme do ordinace, lékař mě poslal pryč, ať počkám na chodbě. Odešel jsem, ale dveře zůstaly pootevřené. Tehdy jsem slyšel slova k tátovi: Tomu již nic nepomůže, je to ztracený případ. Seděl jsem na zemi a ta slova se mi stále vracela. Je ztracený… tomu nic nepomůže… Kdesi v nitru se mi rodila slova. Ježíši, také si to myslíš? Ani ty mně nepomůžeš. Ježíši, pomoz mi, zachraň mě… Po chvíli jsem cítil, jak do mě vstupuje nová síla, postavil jsem se a odešel.“ Když neobjevíme bídu svého života, nebudeme ani volat. Když nebudeme volat k Bohu o záchranu, tehdy jsme patrně skutečně ztraceni.  

Modlitba

Modlitba. NAUČ NÁS počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. OBRAŤ SE, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? SLITUJ SE nad svými služebníky! NASYŤ nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou! PANE, o to prosím, neboť tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení! /Žl. 90/

Rozhodli jste se

Papežovo slovo pro několik z naší farnosti: „Rozhodli jste se být ministranty a já bych vám chtěl ze srdce poděkovat za úsilí a někdy i odříkání, které jste přijali, abyste se věnovali tomuto závazku jako ministranti, zatímco mnozí vaši přátelé dávají v neděli ráno přednost spánku nebo sportu… Nedokážete si představit, jak moc můžete být vzorem, orientačním bodem pro tolik mladých lidí ve vašem věku. A na to, co děláte, můžete být opravdu hrdí. Nestyď se sloužit při oltáři, i když jsi sám, i když dospíváš. Je to čest sloužit Ježíši, když za nás v eucharistii dává svůj život.“ Je to slovo jen pro ministranty?

Kolik? Kdy? Jak?

„Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: ‘Pane, otevři nám!’, odpoví vám: ‘Neznám vás, odkud jste.’ Tu začnete říkat: ‘Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!“ (srv. evangelium) Přemýšleli jsme někdy o tom, kolik lidí bude spaseno? Zajímalo nás to někdy? Budu mezi spasenými já? Ani tehdy ani dnes Ježíš neodpoví konkrétním číslem, konkrétním ujištěním, ale motivuje k jednání, co udělat, abychom byli?

Pro co jsem zapálený

Ježíš je na cestě do Jeruzaléma, kde položí život za spásu člověka. Na této cestě potkává různé lidi, kteří si rádi poslechnou jeho slova, ale více je to nezajímá. To, co za nedlouho způsobí Ježíšova smrt a vzkříšení, zasáhne svět zcela zásadně. Kristův oheň není zničující, ale je žárem lásky, která se vydává za všechny. Odmítneme, nebo přijmeme? Anebo se jen pousmějeme, že to přeci známe? Žít evangelium znamená souznít s Kristovým zapálením pro život. /www.vira.cz/

Kde je tvůj poklad

Myslete na to, děti moje, že poklad křesťana není na zemi, ale v nebi. Naše myšlení má tedy směřovat tam, kde je náš poklad. Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi. Modlitba není nic jiného než sjednocení s Bohem. Kdo má srdce čisté a spojené s Bohem, cítí v sobě balzám, sladkost, která ho naplňuje rozkoší; obklopuje ho podivuhodné světlo. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku; nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha s jeho maličkým tvorem je něco překrásného. Je to štěstí, jež nelze pochopit. (Sv. farář Arský.)

Ježíš mu nevyhověl

Někdo ze zástupu požádal Ježíše: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ Ježíš mu ale nevyhověl. Proč, bylo to snad pod jeho úroveň? Odmítnutím splnit žádost ukazuje Ježíš na naši krátkozrakost. Není špatné shromažďovat úrodu, bohatství, pracovat na zabezpečení života. Bylo by to bláznovství, kdyby nám něco podstatného unikalo „mezi prsty.“  

Prarodiče a staří

Ze slov papeže Františka ke světovému dni seniorů a starších lidí. “Jsem s tebou po všechny dny”, to je Pánův příslib, který dal učedníkům před vystoupením na nebesa a který dnes opakuje také tobě, drahý dědečku a drahá babičko. Právě tobě. “Já jsem s tebou po všechny dny”, to jsou také slova, s nimiž bych se k tobě chtěl obrátit jako biskup Říma a člověk pokročilého věku u příležitosti tohoto prvního Světového dne prarodičů a starých lidí. Celá církev je ti nablízku – nebo lépe řečeno, je nám nablízku – má o tebe starost, má tě ráda a nechce tě nechat o samotě!”

Učíme se

Příběh o Martě a Marii nevyzívá, že Marie má pravdu a Marta je kárána. U Marty se máme naučit zvát Pána do svého domu a být k němu pohostinnými. Kéž by platilo o každém z nás, že si „děláme starosti“ tam, kde jde o Ježíše. Kéž bychom se i my uměli znepokojovat nad vším, co se týká jeho zájmů. Na druhé straně se máme od Marie učit tomu, co tvoří nejlepší úděl života. Být co nejblíže Kristu, vnímat jeho přítomnost, naslouchat mu, čerpat z něho, nechat se pohostit od něho! Kéž si toto dvojí osvojíme.

Kdo je můj bližní

Znalec Zákona v dnešním evangeliu se neptal, jak se má chovat k raněnému, položil otázku mnohem zásadnější a mnohem vznešenější: ptal se – „Co mám dělat, abych dostal život věčný?“ Tedy co má dělat, aby jeho život vyústil v tom nejlepším možném vyústění, totiž u Boha. Příběh o milosrdném Samaritánovi? Nás vede k uvažování, komu ve svém okolí mám být bližním.

Jaký je úkol misionáře

Ježíš učedníky posílá na misie. Jaký je úkol takového misionáře? Co přináší? Možná to není jen úkol pro církevní specialisty. Misie je výzvou pro každého křesťana. Co tedy máme dělat? Apoštol Pavel křesťanům do Kolos píše: Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. /Kol 3,12-21/

Můj táta pozná Pána Boha

Když slavíme svátek světců, zpravidla volíme den jejich úmrtí, tedy zrození do nebe. Pouze u dvou – u Panny Marie a Jana Křtitele slavíme i den jejich narozenin. V čem jsou zvláštní, proč pouze je? Možná právě proto, že oba směrují na Krista. Jan slovy: Hle Beránek Boží… Maria, udělejte, co vám řekne… Šťastná rodina, farnost národ, kteří mají lidi ukazující na Krista. Pán si přeje, abychom rozmnožili řady ukazujících na Krista.

Známy skladatel náboženských písní nechtěně slyšel rozhovor svého syna s dalšími chlapci, kteří se chlubili svými otci. Jeden říká: můj táta se zná s ředitelem university. Druhý na to: můj táta má za kamaráda primátora města. Skladatelův syn řekl směle: to nic není! Můj táta zná Pána Boha a všude o něm mluví. Dojatý skladatel padl na kolena a modlil se: Otče, prosím tě dej, aby mohl můj syn stále říkat, můj táta pozná Pána Boha.        

Když se Ježíš o samotě modlil

Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ „A za koho mě pokládáte vy?“ Dvě otázky pramenící z modlitby nejsou anketními otázkami při zjišťování veřejného mínění. Nejsou ani podněty k rozproudění rozhovoru s učedníky, aby řeč nestála. Otázky vyjadřují Ježíšovu starost, zda ti, k nimž ho Otec poslal, chápou nebo alespoň začínají chápat, že on je ten, v němž mají život. Skutečnost, že otázky, které Ježíš klade svým učedníkům, se rodí z jeho modlitby, nás staví ještě před další otázku: Je i naše modlitba tak intenzivní, že se v ní rodí zájem, aby i další lidé poznali Boha a toho, koho on poslal? 

Nejcennější

Studenti v jednom městě dostali za úkol navštívit všechny památky, včetně kostelů a zjistit, která památka je nejcennější. Nejvíce památných předmětů nalezli v chrámech. Postupně vznikal velký seznam. Při návštěvě jednoho chrámu se studenti setkali s knězem, kterému položili otázku, na kterou hledali odpověď. Kněz je upozornil na několik soch a obrazů. Pak se obrátil na svatostánek a řekl: „ale nejcennější je Pán Ježíš ve svatostánku.  On nám zanechal jako živou památku na svůj život a spásu člověka sám sebe. Škoda jen, že se u něho zastaví jen málo lidí.“ Pán Ježíš je mezi námi a čeká, že se k němu lidé přidají, aby je mohl vzít do nebe.   

Průvodce na cestách

„Proste Ducha svatého, aby se svojí přítomností projevil ve vašem životě. Mně samotnému byl zážitek působení Ducha svatého předán zvláštním způsobem mým otcem, když jsem byl zhruba ve vašich letech. Když jsem měl těžkosti, doporučoval mi, abych se modlil k Duchu svatému a tato rada mně ukazovala cestu, po které dodnes kráčím. Říkám vám to, protože jste mladí, jako jsem tehdy byl i já. A mluvím na základě mnohaleté zkušenosti, prožité i v těžkých dobách.“ 
Jan Pavel II mladým, H. Králové 1997

Pokoj Vám! Přijměte Ducha svatého

Velikonoce i Letnice jsou spojeny s životem církve. Církev je místo, kde přebývá Duch svatý, je společenstvím, které je poslané šířit život.
Pokoj Vám! Přijměte Ducha svatého.
Ježíšův dar a přání. Apoštolové přijali a všechno se mění. Učedníci jsou naplněni novým životem a cítí ve svém srdci horoucí touhu stát se misionáři evangelia.

Na rozloučenou

„To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‘Odcházím’ a ‘zase k vám přijdu’. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.“ (nedělní evangelium)

Jak snadno a rychle změnil své místo

Když Jidáš odešel… ovšem ne na dlouho. Zanedlouho přijde v čele těch, kteří usilují o Ježíšův život. Jak snadno a rychle změnil své místo. Co tím získal? Zůstal ve své zradě sám – oběsil se. Když Jidáš odešel… již neslyšel následující slova Ježíše o lásce, Zapomněl na uzdravující lásku, o které Ježíš tak často svědčil i v jeho přítomnosti. I dnes jsou lidé, kteří z různých zištných důvodů, od Krista odchází. Možná nemají nic proti Kristu, nebojují proti němu, ale také nechtějí mít nic s Kristem. Ale jak se pak mohou naplnit Ježíšova slova: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi?“

Já jim dávám věčný život

„Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. JÁ JIM DÁVÁM VĚČNÝ ŽIVOT. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo.“ /Jan 10.27-30/ Zdá se, že Ježíšův příslib věčného života není pro mnohé dostatečnou motivací, aby šli lidé za Kristem. Možná je to proto, že více platí rčení: lepší je vrabec v hrsti, než na střeše, a tak se otevíráme konzumismu. Pravděpodobnější je, že si s Kristem a jím nabízeným věčným životem neumí poradit. Umíme nabídnout něco z věčného života takovým způsobem, aby lidé po něm zatoužili?

Zvláštní požadavky

Apoštolové, o kterých jsme četli dnes v evangeliu, byli rybáři a dobře věděli, že tam, kde je teplo, berou ryby večer a v noci. Jakmile začne svítit slunce a začne být teplo, ryby se schovají u dna. Ježíš chce, aby apoštolové hodili v tento čas sítě k lovení. Každý rybář ví, že v tomto čase toho moc nechytí. Snad si i pomysleli, že Ježíš chce po nich hloupost. Ano, je to zvláštní věc, ale byla potřeba, aby se stal zázrak. Často toužíme po nějakém zázraku. Otázkou je, zda bychom byli schopní udělat zvláštní věc? Ježíš někdy ty zvláštní věci chce.     

Cíl máme před sebou

Ježíš, v závěru pozemského života odkrývá to, co je před ním. Netají se tím, že ho čeká bolestný závěr. Z jeho slov plyne, že je opravdovým mistrem pozemského života, také mistrem umírání a odborníkem na věčnost. On nikdy nemluvil o nějakém definitivním zakončení lidského života v čase smrti. Za slůvkem „smrt“ nedělá tečku, která vše ukončuje. Spíše mluví o tom, že skutečný cíl máme před sebou, že jsme k tomuto cíli pozváni. Povzbuzuje nás, abychom kráčeli cestou víry, naděje a lásky, ke konečnému patření na jeho tvář. 

Některé Ježíš zajímá

Během války byla bombardována námořní základna na Havajských ostrovech. Voják, který tuto událost přežil a kterého se ptali, co bylo na tom nejhorší, řekl, že po návratu domů se ho jeho známí vůbec neptali, co se tam stalo. „A my jsme tam přece umírali za naši vlast. A nikoho to nezajímalo.“ V tomto týdnu si připomeneme, že někdo zemřel za celá svět, aby ho osvobodil od moci zla, hříchu, aby svou smrtí a zmrtvýchvstáním získal nový život a přístup ke spáse. Ale upřímně, koho to zajímá? Vymýšlíme, jak volný čas, který jsme na velký pátek dostali, zaplníme… Velké volno, velká turistika, velká zábava… Někteří budou slavit velký pátek ve velkém stylu, s Ježíšem trpícím a následně vzkříšeným – oslaveným. Protože ví, že se jich to bytostně dotýká.  

Ženu se k tomu, co je přede mnou

„Bratři! Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen.“ Flp. 3,8. K jakému závěru našeho postního snažení jsme došli? Ke kterým věcem, či činnostem přiřadíme rozhodnutí: nechci tomu, či onomu věnovat tolik času a zájmu. Je to plýtvání časem i silami? Chci spíše více investovat do toho, co je trvalé, neměnné, do věčnosti. „Nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.“

On ví, nechejme ho

V běžném životě je to tak: záchranář, který pomáhá zraněnému, ví o potřebě záchrany a způsobu záchrany více, než zraněný. Přesto, pokud je to možné, se někteří zranění snaží jim do toho mluvit. Pán, záchranář nám dává daleko více, než od něho žádáme a více, než si zasluhujeme. On také ví, co potřebujeme. Nechejme ho pracovat. Nejvíce mu dáváme možnost pracovat na naší spáse, když mu důvěřujeme, když se svěřujeme do jeho Božského srdce.

Proč má zabírat půdu

„Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: „Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?“ On mu však odpověděl: „Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.“Pán vinice znovu a znovu přichází a hledá. Vinař se znovu a znovu přimlouvá. Jak tento příběh pokračuje a skončí? Odpověď znáš, neboť směr tomuto ději dáváš ty, tím fíkovníkem jsi ty. Po Božím milosrdenství přichází Boží spravedlnost.

Změnit – proměnit

Ve chvílích opravdu těžkých se často stane, že člověk jakoby zapomněl na všechno dobré. Jakoby přítomná bolest zcela zastínila cokoliv pěkného. A vzpomínka na pěkné věci příliš nepomáhá. Teď je to prostě těžké, jenom těžké. Také u apoštolů vidíme, že ve chvílích Ježíšova utrpení jakoby zapomněli na všechno, co předtím s Ježíšem zažili, svět se jim zhroutil, rozutekli se, schovávají se, mají strach. Na první pohled apoštolové ve zkoušce neobstáli. Nepomohlo, že viděli zázraky, že viděli Ježíšovo proměnění. Schovávají se ve večeřadle a jsou bezradní. Když čteme Bibli dál, tak konečný obrázek je jiný. Zkouškou nakonec prošli až k přijetí Ducha svatého a splnili úkol, který jim Ježíš dal: Hlásat evangelium a vést vznikající společenství křesťanů, církev.

Mnohé věci v našem životě můžeme změnit. Tak můžeme změnit bydliště, zaměstnání, návyky, styl života…  Ale k čemu by byly i dobré změny, pokud by nás nepřivedly k obrácení a proměně?

Pokušení

Pokud pokušení prolomí naše hradby, pak je zde Ježíš, který zacelí naše trhliny, znovu vybuduje mocný val (srov. Žl 8,3) proti nepříteli, proti tomu, který nám chce nahnat strach, vlévat jed nejistoty, přemáhat nás úzkostí nebo dokonce beznadějí a zoufalstvím. Nikdy nejsme na své pokušení sami. Stále znovu se modlíme: „Otče, neopouštěj nás v pokušení… Otče, zbav nás zlého…“ A pak si také vzájemně pomáhejme. „Velkou moc má modlitba spravedlivého.“ (Jak 5,16).

Ukrajina

Také ve čtvrteční ráno jsem zapnul počítač. Co je nového? Doufal jsem, že se ta zpráva neobjeví. Ale na mnoha místech se nedaly přehlédnout tučné titulky o počátku válečného konfliktu na Ukrajině. To je velmi zlé. Vím, že mě bude tato zpráva provázet po celé další hodiny, dny. Beru do ruky růženec a v mysli mi vyvstávají slova: Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího… A pak následuje Otče náš, jenž jsi na nebesích… Zdrávas Maria… Ano, nová situace, nová zkouška víry. Pak slova Otče náš, Bůh, v kterého věřím je přece náš milující Otec a toto jistě nechtěl. A pak, kolik z těch postižených říkají stejná slova při modlitbě a jsou přímými účastníky válečného konfliktu? Jsou v Kristu mými bratry a sestrami. A pak jednou, podruhé, po třetí… Zdrávas Maria, milostiplná, Pán s tebou… pros za nás, Matko Ježíšova a matko naše v této těžké situaci, ale i v čase umírání nevinných i našeho umírání. Pak přišla hodina patnáctá, hodina Božího milosrdenství. V srdci se vynořila a opakovaně zaznívají slova: Pro jeho bolestné utrpení, smiluj se nad námi i nad celým světem…   

Odpuštění

„A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám.“ Je to jediná prosba, ve které nejen o něco žádáme, ale také něco slibujeme. Odpouštět bratřím. Je to také jediná prosba, kterou se snaží Ježíš v modlitbě Otče náš komentovat: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani vám nebeský Otec neodpustí.“ Není tedy možné se modlit upřímně modlitbu Páně, není možné očekávat od Boha odpuštění, pokud uchovávám ve svém srdci nevoli, zlobu nenávist, hněv, proti bližnímu. Odpuštěním pomáháme jeden druhému k pokojnému srdci, ale i do nebe.  

Je jako

Tak praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet.
Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“ Jer 17,5-8
Je jako… Je jako… Kdo je pro mne oporou?

A šli za ním

Petr řekl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Největší zázrak, který Ježíš pro Šimona a ostatní zklamané a znavené rybáře učinil, není ani tak síť plná ryb, jako spíše to, že jim pomohl, aby se nestali obětí zklamání a malomyslnosti tváří v tvář porážkám. Otevřel je, aby se stali hlasateli a svědky Jeho slova a Božího království. Odpověď učedníků byla pohotová a naprostá: »Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za  ním«. /Papež František/

Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Zde jsem, pošli mne.“ Bůh proroka žádným násilím nenutil. Jen v něm probudil vůli a touhu dát se do služby. Co by zaznělo v našem kostele, kdyby se dnes Bůh se stejnou otázkou obrátil na nás? Jak bys odpověděl ty? Ale Bůh volá…

Nám se to nestane

„Simeon byl člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Simeon a Anna se v závěru života dočkali. Viděli Mesiáše a drželi ho v náruči. Řekneme si, tak to se nám nestane. Přání Ježíše je, aby se to stalo. Proto nám dává svátost nemocných, smíření, eucharistii. Proto nás vede ke službě lásky nemocným. Není lépe se setkat s Ježíšem milosrdným na zemi, než se spravedlivým na věčnosti?  

Do vlastních rukou

Když dostaneme od oblíbené osoby dopis nebo mail, či SMS, nezakládáme je do šuplíku, nenecháváme je bez povšimnutí. Vždyť za textem je konkrétní osoba, která k nám promlouvá. Objeví-li se dopis, na kterém je poznámka „do vlastních rukou“, je to známka toho, že si odesílatel přeje, aby si to adresát přečetl. Je to pro něho důležité. Písmo svaté chápej jako dopis od Boha, adresovaný přímo tobě. Je určený „do vlastních rukou.“

Co se stane

Ve východní církvi dává o svatebním dnu ženich své nevěstě mariánskou ikonu a nevěsta svému ženichovi ikonu Krista. Jejich manželství má začínat stejně, jako začalo ono manželství při svatbě v Káni. Maria a Ježíš mají být přítomni od začátku, má jim být prokázáno zvláštní právo v nově ustanoveném domově. Maria a Ježíš dělají z tohoto domova církev. Ve Francii si novomanželé při svatbě navzájem předávají hořící křestní svíce se slovy: Voď mě ve světle Kristově. A co se stane, když se tato slova naplní?

I ty jsi můj milovaný syn

Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý na něj sestoupil…
Právě v okamžiku, kdy Ježíš vystupuje z vod Jordánu, které jsou přímo přeplněny lidskými hříchy, „otevřelo se nebe, Duch Svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: ‚Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“ Svět, ve kterém žiji, může být plný hříchů, různá pokušení a různé hříchy se mohou dotýkat i mě. Kéž se nám neztratí vyznání Boha: Ty jsi můj milovaný syn… Bůh se nebojí přihlásit k hříšníkovi, chce v nás Boží synovství obnovit.
Když přijdeme do kostela, pohlédněme na oltářní obraz v našem kostele, ze kterého zaznívá: I ty jsi můj milovaný syn…

Aktuální slova

Aktuální slova s pohledem zpět, ale i do budoucnosti „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu.“ Ef 13,1-6