Slovo na cestu 2022

Můj táta pozná Pána Boha

Když slavíme svátek světců, zpravidla volíme den jejich úmrtí, tedy zrození do nebe. Pouze u dvou – u Panny Marie a Jana Křtitele slavíme i den jejich narozenin. V čem jsou zvláštní, proč pouze je? Možná právě proto, že oba směrují na Krista. Jan slovy: Hle Beránek Boží… Maria, udělejte, co vám řekne… Šťastná rodina, farnost národ, kteří mají lidi ukazující na Krista. Pán si přeje, abychom rozmnožili řady ukazujících na Krista.

Známy skladatel náboženských písní nechtěně slyšel rozhovor svého syna s dalšími chlapci, kteří se chlubili svými otci. Jeden říká: můj táta se zná s ředitelem university. Druhý na to: můj táta má za kamaráda primátora města. Skladatelův syn řekl směle: to nic není! Můj táta zná Pána Boha a všude o něm mluví. Dojatý skladatel padl na kolena a modlil se: Otče, prosím tě dej, aby mohl můj syn stále říkat, můj táta pozná Pána Boha.        

Když se Ježíš o samotě modlil

Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ „A za koho mě pokládáte vy?“ Dvě otázky pramenící z modlitby nejsou anketními otázkami při zjišťování veřejného mínění. Nejsou ani podněty k rozproudění rozhovoru s učedníky, aby řeč nestála. Otázky vyjadřují Ježíšovu starost, zda ti, k nimž ho Otec poslal, chápou nebo alespoň začínají chápat, že on je ten, v němž mají život. Skutečnost, že otázky, které Ježíš klade svým učedníkům, se rodí z jeho modlitby, nás staví ještě před další otázku: Je i naše modlitba tak intenzivní, že se v ní rodí zájem, aby i další lidé poznali Boha a toho, koho on poslal? 

Nejcennější

Studenti v jednom městě dostali za úkol navštívit všechny památky, včetně kostelů a zjistit, která památka je nejcennější. Nejvíce památných předmětů nalezli v chrámech. Postupně vznikal velký seznam. Při návštěvě jednoho chrámu se studenti setkali s knězem, kterému položili otázku, na kterou hledali odpověď. Kněz je upozornil na několik soch a obrazů. Pak se obrátil na svatostánek a řekl: „ale nejcennější je Pán Ježíš ve svatostánku.  On nám zanechal jako živou památku na svůj život a spásu člověka sám sebe. Škoda jen, že se u něho zastaví jen málo lidí.“ Pán Ježíš je mezi námi a čeká, že se k němu lidé přidají, aby je mohl vzít do nebe.   

Průvodce na cestách

„Proste Ducha svatého, aby se svojí přítomností projevil ve vašem životě. Mně samotnému byl zážitek působení Ducha svatého předán zvláštním způsobem mým otcem, když jsem byl zhruba ve vašich letech. Když jsem měl těžkosti, doporučoval mi, abych se modlil k Duchu svatému a tato rada mně ukazovala cestu, po které dodnes kráčím. Říkám vám to, protože jste mladí, jako jsem tehdy byl i já. A mluvím na základě mnohaleté zkušenosti, prožité i v těžkých dobách.“ 
Jan Pavel II mladým, H. Králové 1997

Pokoj Vám! Přijměte Ducha svatého

Velikonoce i Letnice jsou spojeny s životem církve. Církev je místo, kde přebývá Duch svatý, je společenstvím, které je poslané šířit život.
Pokoj Vám! Přijměte Ducha svatého.
Ježíšův dar a přání. Apoštolové přijali a všechno se mění. Učedníci jsou naplněni novým životem a cítí ve svém srdci horoucí touhu stát se misionáři evangelia.

Na rozloučenou

„To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‘Odcházím’ a ‘zase k vám přijdu’. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.“ (nedělní evangelium)

Jak snadno a rychle změnil své místo

Když Jidáš odešel… ovšem ne na dlouho. Zanedlouho přijde v čele těch, kteří usilují o Ježíšův život. Jak snadno a rychle změnil své místo. Co tím získal? Zůstal ve své zradě sám – oběsil se. Když Jidáš odešel… již neslyšel následující slova Ježíše o lásce, Zapomněl na uzdravující lásku, o které Ježíš tak často svědčil i v jeho přítomnosti. I dnes jsou lidé, kteří z různých zištných důvodů, od Krista odchází. Možná nemají nic proti Kristu, nebojují proti němu, ale také nechtějí mít nic s Kristem. Ale jak se pak mohou naplnit Ježíšova slova: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi?“

Já jim dávám věčný život

„Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. JÁ JIM DÁVÁM VĚČNÝ ŽIVOT. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo.“ /Jan 10.27-30/ Zdá se, že Ježíšův příslib věčného života není pro mnohé dostatečnou motivací, aby šli lidé za Kristem. Možná je to proto, že více platí rčení: lepší je vrabec v hrsti, než na střeše, a tak se otevíráme konzumismu. Pravděpodobnější je, že si s Kristem a jím nabízeným věčným životem neumí poradit. Umíme nabídnout něco z věčného života takovým způsobem, aby lidé po něm zatoužili?

Zvláštní požadavky

Apoštolové, o kterých jsme četli dnes v evangeliu, byli rybáři a dobře věděli, že tam, kde je teplo, berou ryby večer a v noci. Jakmile začne svítit slunce a začne být teplo, ryby se schovají u dna. Ježíš chce, aby apoštolové hodili v tento čas sítě k lovení. Každý rybář ví, že v tomto čase toho moc nechytí. Snad si i pomysleli, že Ježíš chce po nich hloupost. Ano, je to zvláštní věc, ale byla potřeba, aby se stal zázrak. Často toužíme po nějakém zázraku. Otázkou je, zda bychom byli schopní udělat zvláštní věc? Ježíš někdy ty zvláštní věci chce.     

Cíl máme před sebou

Ježíš, v závěru pozemského života odkrývá to, co je před ním. Netají se tím, že ho čeká bolestný závěr. Z jeho slov plyne, že je opravdovým mistrem pozemského života, také mistrem umírání a odborníkem na věčnost. On nikdy nemluvil o nějakém definitivním zakončení lidského života v čase smrti. Za slůvkem „smrt“ nedělá tečku, která vše ukončuje. Spíše mluví o tom, že skutečný cíl máme před sebou, že jsme k tomuto cíli pozváni. Povzbuzuje nás, abychom kráčeli cestou víry, naděje a lásky, ke konečnému patření na jeho tvář. 

Některé Ježíš zajímá

Během války byla bombardována námořní základna na Havajských ostrovech. Voják, který tuto událost přežil a kterého se ptali, co bylo na tom nejhorší, řekl, že po návratu domů se ho jeho známí vůbec neptali, co se tam stalo. „A my jsme tam přece umírali za naši vlast. A nikoho to nezajímalo.“ V tomto týdnu si připomeneme, že někdo zemřel za celá svět, aby ho osvobodil od moci zla, hříchu, aby svou smrtí a zmrtvýchvstáním získal nový život a přístup ke spáse. Ale upřímně, koho to zajímá? Vymýšlíme, jak volný čas, který jsme na velký pátek dostali, zaplníme… Velké volno, velká turistika, velká zábava… Někteří budou slavit velký pátek ve velkém stylu, s Ježíšem trpícím a následně vzkříšeným – oslaveným. Protože ví, že se jich to bytostně dotýká.  

Ženu se k tomu, co je přede mnou

„Bratři! Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen.“ Flp. 3,8. K jakému závěru našeho postního snažení jsme došli? Ke kterým věcem, či činnostem přiřadíme rozhodnutí: nechci tomu, či onomu věnovat tolik času a zájmu. Je to plýtvání časem i silami? Chci spíše více investovat do toho, co je trvalé, neměnné, do věčnosti. „Nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.“

On ví, nechejme ho

V běžném životě je to tak: záchranář, který pomáhá zraněnému, ví o potřebě záchrany a způsobu záchrany více, než zraněný. Přesto, pokud je to možné, se někteří zranění snaží jim do toho mluvit. Pán, záchranář nám dává daleko více, než od něho žádáme a více, než si zasluhujeme. On také ví, co potřebujeme. Nechejme ho pracovat. Nejvíce mu dáváme možnost pracovat na naší spáse, když mu důvěřujeme, když se svěřujeme do jeho Božského srdce.

Proč má zabírat půdu

„Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: „Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?“ On mu však odpověděl: „Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.“Pán vinice znovu a znovu přichází a hledá. Vinař se znovu a znovu přimlouvá. Jak tento příběh pokračuje a skončí? Odpověď znáš, neboť směr tomuto ději dáváš ty, tím fíkovníkem jsi ty. Po Božím milosrdenství přichází Boží spravedlnost.

Změnit – proměnit

Ve chvílích opravdu těžkých se často stane, že člověk jakoby zapomněl na všechno dobré. Jakoby přítomná bolest zcela zastínila cokoliv pěkného. A vzpomínka na pěkné věci příliš nepomáhá. Teď je to prostě těžké, jenom těžké. Také u apoštolů vidíme, že ve chvílích Ježíšova utrpení jakoby zapomněli na všechno, co předtím s Ježíšem zažili, svět se jim zhroutil, rozutekli se, schovávají se, mají strach. Na první pohled apoštolové ve zkoušce neobstáli. Nepomohlo, že viděli zázraky, že viděli Ježíšovo proměnění. Schovávají se ve večeřadle a jsou bezradní. Když čteme Bibli dál, tak konečný obrázek je jiný. Zkouškou nakonec prošli až k přijetí Ducha svatého a splnili úkol, který jim Ježíš dal: Hlásat evangelium a vést vznikající společenství křesťanů, církev.

Mnohé věci v našem životě můžeme změnit. Tak můžeme změnit bydliště, zaměstnání, návyky, styl života…  Ale k čemu by byly i dobré změny, pokud by nás nepřivedly k obrácení a proměně?

Pokušení

Pokud pokušení prolomí naše hradby, pak je zde Ježíš, který zacelí naše trhliny, znovu vybuduje mocný val (srov. Žl 8,3) proti nepříteli, proti tomu, který nám chce nahnat strach, vlévat jed nejistoty, přemáhat nás úzkostí nebo dokonce beznadějí a zoufalstvím. Nikdy nejsme na své pokušení sami. Stále znovu se modlíme: „Otče, neopouštěj nás v pokušení… Otče, zbav nás zlého…“ A pak si také vzájemně pomáhejme. „Velkou moc má modlitba spravedlivého.“ (Jak 5,16).

Ukrajina

Také ve čtvrteční ráno jsem zapnul počítač. Co je nového? Doufal jsem, že se ta zpráva neobjeví. Ale na mnoha místech se nedaly přehlédnout tučné titulky o počátku válečného konfliktu na Ukrajině. To je velmi zlé. Vím, že mě bude tato zpráva provázet po celé další hodiny, dny. Beru do ruky růženec a v mysli mi vyvstávají slova: Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího… A pak následuje Otče náš, jenž jsi na nebesích… Zdrávas Maria… Ano, nová situace, nová zkouška víry. Pak slova Otče náš, Bůh, v kterého věřím je přece náš milující Otec a toto jistě nechtěl. A pak, kolik z těch postižených říkají stejná slova při modlitbě a jsou přímými účastníky válečného konfliktu? Jsou v Kristu mými bratry a sestrami. A pak jednou, podruhé, po třetí… Zdrávas Maria, milostiplná, Pán s tebou… pros za nás, Matko Ježíšova a matko naše v této těžké situaci, ale i v čase umírání nevinných i našeho umírání. Pak přišla hodina patnáctá, hodina Božího milosrdenství. V srdci se vynořila a opakovaně zaznívají slova: Pro jeho bolestné utrpení, smiluj se nad námi i nad celým světem…   

Odpuštění

„A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám.“ Je to jediná prosba, ve které nejen o něco žádáme, ale také něco slibujeme. Odpouštět bratřím. Je to také jediná prosba, kterou se snaží Ježíš v modlitbě Otče náš komentovat: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani vám nebeský Otec neodpustí.“ Není tedy možné se modlit upřímně modlitbu Páně, není možné očekávat od Boha odpuštění, pokud uchovávám ve svém srdci nevoli, zlobu nenávist, hněv, proti bližnímu. Odpuštěním pomáháme jeden druhému k pokojnému srdci, ale i do nebe.  

Je jako

Tak praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet.
Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“ Jer 17,5-8
Je jako… Je jako… Kdo je pro mne oporou?

A šli za ním

Petr řekl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Největší zázrak, který Ježíš pro Šimona a ostatní zklamané a znavené rybáře učinil, není ani tak síť plná ryb, jako spíše to, že jim pomohl, aby se nestali obětí zklamání a malomyslnosti tváří v tvář porážkám. Otevřel je, aby se stali hlasateli a svědky Jeho slova a Božího království. Odpověď učedníků byla pohotová a naprostá: »Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za  ním«. /Papež František/

Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Zde jsem, pošli mne.“ Bůh proroka žádným násilím nenutil. Jen v něm probudil vůli a touhu dát se do služby. Co by zaznělo v našem kostele, kdyby se dnes Bůh se stejnou otázkou obrátil na nás? Jak bys odpověděl ty? Ale Bůh volá…

Nám se to nestane

„Simeon byl člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Simeon a Anna se v závěru života dočkali. Viděli Mesiáše a drželi ho v náruči. Řekneme si, tak to se nám nestane. Přání Ježíše je, aby se to stalo. Proto nám dává svátost nemocných, smíření, eucharistii. Proto nás vede ke službě lásky nemocným. Není lépe se setkat s Ježíšem milosrdným na zemi, než se spravedlivým na věčnosti?  

Do vlastních rukou

Když dostaneme od oblíbené osoby dopis nebo mail, či SMS, nezakládáme je do šuplíku, nenecháváme je bez povšimnutí. Vždyť za textem je konkrétní osoba, která k nám promlouvá. Objeví-li se dopis, na kterém je poznámka „do vlastních rukou“, je to známka toho, že si odesílatel přeje, aby si to adresát přečetl. Je to pro něho důležité. Písmo svaté chápej jako dopis od Boha, adresovaný přímo tobě. Je určený „do vlastních rukou.“

Co se stane

Ve východní církvi dává o svatebním dnu ženich své nevěstě mariánskou ikonu a nevěsta svému ženichovi ikonu Krista. Jejich manželství má začínat stejně, jako začalo ono manželství při svatbě v Káni. Maria a Ježíš mají být přítomni od začátku, má jim být prokázáno zvláštní právo v nově ustanoveném domově. Maria a Ježíš dělají z tohoto domova církev. Ve Francii si novomanželé při svatbě navzájem předávají hořící křestní svíce se slovy: Voď mě ve světle Kristově. A co se stane, když se tato slova naplní?

I ty jsi můj milovaný syn

Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý na něj sestoupil…
Právě v okamžiku, kdy Ježíš vystupuje z vod Jordánu, které jsou přímo přeplněny lidskými hříchy, „otevřelo se nebe, Duch Svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: ‚Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“ Svět, ve kterém žiji, může být plný hříchů, různá pokušení a různé hříchy se mohou dotýkat i mě. Kéž se nám neztratí vyznání Boha: Ty jsi můj milovaný syn… Bůh se nebojí přihlásit k hříšníkovi, chce v nás Boží synovství obnovit.
Když přijdeme do kostela, pohlédněme na oltářní obraz v našem kostele, ze kterého zaznívá: I ty jsi můj milovaný syn…

Aktuální slova

Aktuální slova s pohledem zpět, ale i do budoucnosti „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu.“ Ef 13,1-6