2018
Velký pátek
Dvě cedulky, ale jen jeden kříž, jedno tělo. Nad hlavami těch, kdo byli přibiti na kříž, byla připevněna cedulka s identifikací odsouzence. Ježíš Nazaretský, král židovský. Nápis nechal zhotovit Pilát, ale židé proti němu protestovali. Tohoto nechceme za krále, pryč s ním. Možná protestovali i proto, že počáteční písmena nápisu na Ježíšově kříži vytvoří slovo JAHVE – Bůh. To bylo pro ně nepřijatelné.
Na Cedulce na kříži může být jiný nápis – moje jméno. Je to důležité sdělení. Tělo ukřižovaného zůstává stejné. Cedulka říká, že já jsem se provinil a ztratil spásu. Ježíš mě svou smrtí na kříži vykoupil a daroval nový život.
Zelený čtvrtek
Na Ježíše se v jeho době obracelo mnoho lidí. Svoji prosbu vyjadřovali slovem – „Pane, ať vidím“, „Smiluj se nade mnou“, skutkem – k Ježíšovým nohám kladli nemocné, aby je uzdravil. Byla to přirozená reakce na osobní zkušenost s Ježíšem. Ježíš povzbuzuje i nás, abychom to také dělali.
Dnešní večer se nám Ježíš daruje: Říká: „Vezměte a jezte, toto je moje Tělo, které se za vás vydává. Vezměte a pijte, toto je má krev, která se za vás prolévá.“ Vezměme a jezme Boží pokrm, vezměme a nechejme se obmýt Kristovou krví.
V životě jsme Ježíše mnohokrát o něco prosili. Dnešní večer prosí on nás. „Zůstaňte zde a bděte se mnou, bděte a modlete se, bděte a proste.“ Dnešní večer máme být s Ježíšem. Máme s ním bdít, máme se s ním modlit. Mnohokrát byl Ježíš s lidmi – s námi – v jejich těžkých chvílích. Dnes nás prosí, abychom byli v této těžké chvíli s ním. Smutná je duše má… Otče, je-li to možné, ať mě mine tento kalich… krvavý pot na čele… Svoji přítomností u Ježíše nemůžeme nic změnit, vždyť Ježíš kvůli této hodině přišel. Pouze můžeme být s ním. A to stačí.
V této chvíli nám chce také Ježíš ukázat, jak procházet těžkostmi a pokušením. Bděte se mnou, bděte a modlete se, bděte a proste…
***************************
2017
Ježíšova cesta 23. neděle v mezidobí
Vstupujeme opět do školy Pána Ježíše. Připomeňme si, co předcházelo dnešnímu slovu, které jsme v evangeliu slyšeli. Proměnění na hoře, které Ježíš spojil s předpovědí o utrpení, kříži, ale také o zmrtvýchvstání. Petr řekl Ježíšovi: „To je nepřijatelné, abys tuto smrt podstoupil.“ Petr se v té chvíli řídil ovlivněn myšlením lidským. Proto mu také Ježíše říká: „nemáš na mysli věci Božské, ale lidské“. Protože se Petr díval jen lidskýma očima, došel jen ke smrti. Ježíš má cestu, která vede i ke vzkříšení. Minulou neděli a v souvislosti s předchozím, položil Ježíš otázku: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?“ Vedle nesmrtelné duše můžeme postavit mnoho lidských zájmů. Ale jen lidská duše je nesmrtelná. Naše největší starost o sebe, má být starostí o nesmrtelnou duši. Dnes: Ježíš je učitel a mistr života. Pokusme se tedy napnout sluch, otevřít srdce a být pozorní. Ježíš nám vypráví o napomínání, o tom, jak opětovně získat „bloudícího bratra.“ Ježíš k nám mluví o pravidlech usmiřování. Napomenutí, o kterém Ježíš mluví, může být pro nás něco velmi nepříjemného. Naopak poukazovat na chyby druhých je nám lidem velmi blízké. Podle evangelia je napomínání nejkrásnější a nejčistější projev bratrské lásky. Tento projev bratrské lásky vylučuje jakoukoli touhu po pomstě, po tom dát svému bratru, který se proviní, pocítit velikost zla, naši nadřazenost. Bratrská láska touží po dobru druhého. Jistě je zde nebezpečí, že pokud to budeme dělat, podstupujeme riziko, že se bloudícímu přestaneme líbit, že sklidíme kritiku, že připomínka bude smetena ze stolu. Ale to není důležité. Důležité je, že jsi udělal všechno, co bylo možné pro záchranu bratra. Možná si řekneme, že toto slovo Ježíše není pro nás tak aktuální, vždyť se snažíme být zadobře se všemi, vždyť nejsme konfliktní typ, vždyť se ani tak o druhé nestarám… Cítíme, že bychom se zde mohli mýlit. Jeden člověk říká: „proč se dějí na světě zlé věci? Sám na to odpovídá: „Protože ti dobří mlčí.“ Když vidíme chybu druhého, máme mít velkou starost, jak mu pomoci. Vždyť jde o jeho duši, o jeho spásu. Jistě i o naše dobro. Postup: Mezi čtyřma očima, přiber si další, řekni to církvi Zvyšující počet lidí, kteří se budou snažit získat bratra, není proto, abychom ho svým postojem, názorem převálcovali, ale zvyšuje se počet těch, kteří milují, kteří mají starost o bratra, protože mají lásku v srdci. A když se díváme na Ježíše, jakou péči projevoval pohanům a celníkům, s jistotou můžeme říct, že jim věnoval zvláštní, zvýšenou pozornost. Zahrnul je ještě větší láskou. V závěru ukazuje Ježíš na naši velikost a moc. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoliv věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Nanebevzetí Panny Marie
Dnes jsme pozváni, abychom pozvedli k nebi nejen oči, ale i srdce. Jsme pozváni, abychom v blízkosti Ježíše viděli Marii. Jsme pozváni, abychom prožívali radost z Nanebevzetí Panny Marie a láskou vstoupili do společenství Ježíše, Marie a mnohých dalších, kteří věděli, že u Ježíše a Marie je i naše místo. V den svátku nějakého světce děkujeme Bohu za jeho život. Je to den, který je zpravidla spojen se dnem jeho úmrtí. Není tím řečeno, že smrt je důležitější, než den narození, ale den smrti je dnem vstupu do nebeské slávy. Jestliže je tento den tak důležitým, neměli bychom častěji myslet na vlastní smrt? Myšlenka by nás neměla přivádět ke smutku, bolesti, vždyť ve smrti se dovršuje radostné očekávání. Den Mariina Nanebevzetí je ztotožňován se dnem jejího zesnutí. Jako její syn, tak i ona prošla vítězně branou smrti do slávy nebe. Nepotřebovala nějaké očišťování, vždyť je Neposkvrněná. Pro nás prozatím den zrození pro nebe je den našeho křtu. Měli bychom tento den slavit. Dnem očišťování je den, kdy přijímáme odpuštění hříchů, prokazujeme skrze skutky lásku. Časem nasměrování pro nebe je čas modlitby, čas četby a rozjímání písma svatého. Tělesná smrt, ve které mnohé odumře, nám připomíná, že máme umírat všem pozemským věcem. Při vzpomínce na Marii máme spolu s apoštolem prohlašovat: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“. Dnešní slavnost nás má nasměrovat k životu v nebi, kde v den soudu máme přijmout oslavené tělo, podobající se tělu Ježíšovu a Mariinu. Abychom nebe dosáhli, chtějme i my naplnit chvalozpěv Panny Marie, ve kterém vidí a prožívá Boží blízkost a působení v jejím životě. Živá víra souvisí s tím, že vidíme, co Bůh v našem životě působí a za jeho působení Boha chválíme.
Ježíš kráčí po moři 19. neděle v mezidobí – A
Při každém zázraku, musíme vidět a slyšet mocné Boží slovo, které způsobí nějakou změnu. Neměli přehlédnout, že mnoho zázraků je spojeno s nějakou fyzickou námahou, nějakým postojem zúčastněných osob. Zázraky mají svá pravidla. Při rozmnožení chlebů a ryb, zapojil Ježíš i své ruce, když pokrm lámal, zapojil i učedníky, kteří pokrm rozdávali. Boží moc se dostává k lidem v součinnosti s lidským zapojením – námahou. Kolik Boží moci by se dostalo k lidem i dnešního světa, kdyby byly ty ochotné ruce k rozdávání. Po nasycení zástupů přiměl Ježíš učedníky, aby se přeplavili na druhý břeh. Můžeme vidět souvislost mezi nasycením a vlastní bouří. Učedníky, kteří byli přítomni nasycení, patrně se také sami najedli, Ježíš posílá do bouře. Oproti jinému příběhu učedníci nemají strach z bouře a vln, ale ze samotného Ježíše, který kráčí po moři. Můžeme myslet na souvislost mezi nasycením eucharistií zde v kostele a často bouřlivým děním, který ohrožují naše životy. Ježíš nás nikdy neposílá do bouřlivého světa, aniž by nás před tím nenasytil, neposilnil. Aniž by nás neujistil: Nebojte se! Já sem s vámi! Celý příběh o Petrovi, který vystupuje z lodi, jde za Ježíšem, následně se topí, ale i volá po záchraně, končí větou: „Vítr přestal“. Pro všechny vítr přestal. Sám Petr, ale i kvůli nám prožívá zkušenost. Je to celý děj, sledujeme jednotlivé kroky, kde v závěru pro všechny vítr přestal, přestalo ohrožení života. Co všechno se musí stát, aby naše lidské srdce, po zkouškách spočinulo v bezpečí v Ježíšově srdci? Z čeho měl Petr větší radost? Z toho, že kráčí po vodě nebo z toho, že jde směrem k Ježíšovi? Těžkosti u Petra začaly tehdy, když přestal mít oči upřeny na Ježíše a začal více vnímat chování a moc přírody. Nic mu nepomohlo, že byl v blízkosti Ježíše, pokud se na něho nedíval. Toto také může být naše situace. Jak často jdeme plni radosti a odhodlání k Ježíši. Ale někdy se začneme více zabývat tím, co nás ohrožuje. Tehdy nezapomeňme spolu s Petrem volat. Avšak proč v tomto případě neporučí Pán větrům, aby přestaly vanout, a místo toho napřáhne ruku, aby Petra uchopil a podepřel? Protože byla nutná Petrova víra. Když přestaneme dělat to, co máme, také Bůh nám přestane pomáhat. Kdyby Petrova víra neochabla, byl by snadno odolal i větru. Zkouška spočívá v tom, že i potom, co vzal Pán Petra za ruku, nechal vítr naplno vát. Chtěl tak Petrovi ukázat, že mu vítr vůbec nemůže ublížit, pokud bude jeho víra pevná. Podobně zažíváme situaci i my. Chtěli bychom, aby nás Ježíš zachránil z různých těžkostí a nepříjemností. Chceme, abychom toho všeho byli zbaveni. Ježíš nás toho nezbavuje, ale natahuje svoji pomocnou ruku, aby nám pomohl událostmi projít. Neboť jaký je náš bůh, takové jsou i naše problémy. Kdosi to moudře vyjádřil: „Malý bůh, velké problémy!“ Velký Bůh žádné problémy“. Mějme neustále upřeny oči na Ježíše, abychom pochopili, že náš Bůh není malý, ale jak on sám říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“
Proměnění Páně
Proměnění, ukazuje do budoucna. „My máme svou vlast v nebi.“ Nebe nám chce ukázat a do něho doprovodit Ježíš. A nebe není místem, které nemá nic společného se světem, nýbrž místem, kde „naše ubohé tělo“ nabude „stejné podoby jako jeho tělo oslavené“. Do nebe kráčí Ježíš cestou kříže. Musíme podotknout, že ani učedníci to moc nechápali. Přesto Ježíš říká: kdo chce za mnou přijít, vezmi svůj kříž a následuj mě. Kdo se v této tělesné existenci zabydlí, je „nepřítel Kristova kříže“. Kdo však následuje Krista, očekává jej z nebe, kde je křesťan už nyní doma. Dnešní svátek nám nabízí trojí pozvání. První: „Pozvání k odstupu od lomozu světa a k modlitbě“. Evangelista Matouš napsal: Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu – důvod – aby byli sami. Evangelista Lukáš píše: Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu – důvod – aby se modlil. „A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“ Spolu s apoštoly jsme pozvání zaujmout odstup od všedního lomozu a ponořit se do přítomnosti Boha, který nám denně chce sdělovat Slovo, jež proniká do hloubi našeho ducha, kde se rozlišuje dobro a zlo, a posiluje vůli následovat Pána. Jedna stará farnice říká: Bylo pro nás samozřejmá každodenní ranní i večerní modlitba, pravidelná účast na nedělní mši svaté. Již tomu tak není. Klidně se vynechá. Mnozí jsou hodně zaneprázdněni. Ale čím? Jak mohou lidé spatřit nebe a Pána Ježíše?“ Musíme si přiznat, že místo, čas, které patří Bohu – tak je to v Písmu řečeno o svátečním dnu – často naplňujeme mnohými aktivitami. Druhé: Jsme pozváni, abychom viděli Ježíše a spatřili jeho jinou tvář, než na kterou jsme zvyklí, jiný oděv. „Jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“ Jeden teolog se zamýšlí nad důvody, proč u některých lidí, se ztrácí zájem o Boží věci nebo dokonce o samotného Boha. Mimo jiné dochází k tomuto závěru: Mnoho lidí chodilo do náboženství, mnoho lidí zná biblické příběhy, které vychází z Písma svatého, přesto odchází. Jako důvod vidí to, že tito lidé často mají znalosti o Bohu, ale nevstoupili s Bohem do vztahu. Znají sice biblický příběh, ale nehovoří s biblickým Bohem. Prakticky neotevřou evangelium ani jiné části Písma svatého.“ Přitom jednotlivé události z bible, jednotlivé věty, jednotlivá slova, to není nic jiného, než že Bůh promlouvá ke mně. A já jsem pozván, abych vedl spolu s Bohem rozhovor. I my jsme pozváni, abychom poznávali Ježíšovu tvář, často jinou, než jsme navyklí. Třetí: Jsme pozvání, abychom v blízkosti Ježíše viděli ty, kdo mu patří. Kdo byli nebo jsou na cestě spásy a vytvářeli, či vytváří spolu s Bohem dějiny spásy. V jeho blízkosti spatřili Mojžíše a Eliáše. Jsme pozváni vidět společenství, které je vytvořené okolo Boha. Zde nemyslím jen ty v nebi. Oni jsou pro nás velkým požehnáním, díky jejich příkladu, přímluvě. Mám na mysli nás všechny, kteří se shromažďujeme kolem Ježíše. Aby více proniklo vědomí toho, že jsme na cestě do nebe, ale jdeme spolu, že na této cestě platí: Kdo chce… vezmi… následuj mě. Vezmi kříž… Jsme v nové situaci, patrně již to nikdy nebude, jako dříve. Nezapomeňme, jsme farnost.
Šalamoun a velká příležitost 17. neděle – A
Umíme si představit, jak byl Šalamoun zaskočen výzvou Hospodina: „Přej si, co bych ti měl dát!“ Byli bychom výzvou také zaskočeni? Velkou událostí není jen samotná výzva, ale již fakt, že Šalamoun slyšel hlas Hospodina a poznal, že Hospodin promlouvá. Šalamounova prosba nesměřuje k ukojení aktuálních potřeb, ale k naplnění záměru, který má Hospodin s ním. Král Izraele měl věrně zastupovat Hospodina. Měl být mezi lidem Božím, „Bohem“. Šalomoun ve své prosbě žádá o „chápavé srdce“, nikoli o „chápavý rozum“. Rozum rozlišuje chladně, na základě zákona či pravidel, „spravedlivě“. Srdce rozlišuje na základě lásky. Při rozlišování je třeba používat obojí. Žádal to, co v dané chvíli považoval za nejpotřebnější pro svou vladařskou roli. Prosba stále aktuální. Pokud člověk neumí rozlišovat mezi dobrem a zlem, může se mu stát, že zabloudí nejen v přirozeném životě, ale zvláště v duchovním životě. Šalomoun prosil o dar rozlišování, který potřebujeme také i my. V naší době, kdy se setkáváme s tolika různými duchovními proudy a hnutími, jej možná potřebujeme ještě víc než Šalomoun. Dar rozlišování je ovocem svědomí, které je probuzeno a osvíceno Božím Slovem. Člověk nikdy nezíská tento dar rozlišování, když nebude svou modlitbu doprovázet studiem a rozjímáním Písma. „Rozlišování duchů mělo zvláštní místo v osobním duchovním vývoji sv. Ignáce. Důkazem toho jsou stručné, ale velmi výstižné poznámky z knížky Exercicie. V době, kdy ležel jako raněný voják na venkovském hradě, četl z dlouhé chvíle vše, co se mu dostalo do rukou: rytířské romány, ale i život Krista a životy svatých. Všiml si, že různé myšlenky nepůsobí stejně, vnímal různost duchů, kteří se skrze čtenou literaturu snažili na něj působit. Při čtení různých knih, pozoroval tento rozdíl: když se zabýval světskými věcmi, působilo mu to sice veliké potěšení, ale když se tím unavil a přestal na to myslet, pociťoval v sobě smutek a vyprahlost. Když však myslel na následování svatých mužů, kteří žili velmi přísným životem, působilo mu to potěšení nejen tehdy, když o tom přemítal, ale i když přestal, zůstávala v něm radost. A přitom unikal tento rozdíl jeho pozornosti a on ho nedovedl ocenit, až jednoho dne vnitřně prohlédl a začal nad tím rozdílem žasnout, neboť z vlastní zkušenosti poznal, že jeden druh myšlenek v něm zanechává smutek, druhý radost. A to byl první závěr o božských věcech, k němuž dospěl. Když později sestavoval duchovní cvičení, byla mu tato zkušenost prvním světlem k poznání, jak rozeznávat duchy, a v tom pak vyučil své druhy“. (životopis sv. Ignáce) Jeden příběh hovoří o chudém sekáči trávy, který nalezl zářící kámen. Myslel, že nalezl poklad a s jeho bídou je konec. Kámen zanesl klenotníkovi k ohodnocení. Ten poznal, že je bezcenný, ale nechtěl sekáče zarmoutit, proto mu navrhl, aby u něho pracoval. Po měsíci mu přikázal, aby kámen přinesl. Sekáč poznává bezcennost kamene, přesto klenotníkovi děkuje za to, že mu nevzal naději na lepší život, že se v jeho dílně a jeho blízkosti naučil rozeznávat hodnotu jednotlivých kamenů. Jenom v blízkosti „velkého klenotníka“ a pod jeho vedením se naučíme moudře hodnotit věci pozemské a usilovat o dobra věčná.
Boží slovo jako časové znamení, zaznívá ve správný čas 15. neděle – A
Z běžného života víme, jak často a jakým způsobem se oznamuje správný čas. Když má zaznít správný časový údaj, často se ukončí mnohé probíhající programy nebo aspoň výrazně ztiší, ustoupí do pozadí. Vysílací stanice vytvoří podmínky, aby zazněl jasně a srozumitelně, protože výrazně ovlivňuje celý náš život. Začíná podle něho bohoslužba, jezdí autobusy, probíhají setkání… Toto je první důležitý postoj, kterému se máme učit vůči Božímu slovu. Boží slovo je nezbytně spojené s naším životem. Výrazně ovlivňuje náš pozemský, ale i budoucí život. Boží slovo vždycky zazní, neboť je to potřeba lásky Boha směrovaná nám, jeho dětem. V zaznívajícím Božím slově můžeme poznávat nebo odezírat Boží lásku i něhu k nám lidem. Proto je velmi důležité udělat to, co dělají vysílací stanice. Ztišit lidské programy. Jak často toužíme po časovém údaji? Jak často po Božím slově? Apoštol Pavel prohlásil jako svoji životní zkušenost: „Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří.“ My jsme zde v kostele, abychom zaslechli Boží slovo, které má moc ovlivnit celý náš život. Nechejme slova zaznívat a působit. Kdybychom nenechali Boží slovo zaznívat v našem okolí, kdybychom je nevpustili do svého srdce, místo určené pro slova života zaplní slova jiná. Je to zvláštní, jak znalosti z jiných oblastí života známe perfektně, ale při slově Božím tápeme. Když slyšíme podobenství, tak jsme schopni se být v prsa a přiznat si, jak je to naše srdce uzavřené a tudíž málo úrodné nebo vůbec. Bít se v prsa není zlé, ale lepší je dát si otázku: „Co mi tímto slovem Bůh přináší, co nabízí?“ Už předem, před započetím čtení, máme v sobě probudit zájem, zvědavost, co mi dnes chce Pán říci. Jak to u nás vypadá? O slyšeném máme dál uvažovat a mluvit. Mluvit doma – hned v poledne při nedělním obědě. Tam se má probírat, co bylo v kázání zajímavé, důležité, jak tomu kdo rozuměl. Tam má těm, co nebyli v kostele, zaznít slovo Boží. Pán Ježíš nám připomíná: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst. Boží slovo nachází také ochotná srdce. Ochotné srdce je tolik potřebnou půdou. Tou nejlepší půdou bylo srdce Mariino, jež v sobě přijalo a uchovávalo všechna ta Boží slova. Dobrou živnou půdou byli apoštolové a učedníci, kteří přijali slovo, hlásali světu a dokonce je zvlažovali svou krví. Apoštol Jakub nám nabídl přiléhavý obraz, který bychom si měli často vybavovat. Boží slovo je jako zrcadlo. Od zrcadla odcházíme často jiní, upravení, proměnění. A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.
První neděle postní
Od křtu v Jordánu přes pouť- pokušení a vítězství – k hlásání Božího království. Postavme si nejprve do popředí někoho, kdo všechny tyto události spojuje. Při křtu Ježíše v Jordánu jsme se setkali s Duchem svatým v podobě holubice, jak sestoupil na Ježíše. Tentýž Duch vede Ježíše na poušť, vodí ho pouští. A v síle Ducha se Ježíš vrací a začíná hlásat Boží království. Kéž je také naším průvodcem po celou dobu postní Boží duch. Kéž se v době postní i s ním naučíme žít. Patříme-li od křtu sv. Kristu, musíme v životě počítat se zájmem pokušitele. Ježíš konec konců přece řekl, že i na nás pokušení budou přicházet, ale také řekl, nebojte se, já jsem přemohl svět. Patříme-li od křtu sv. Kristu, můžeme se dívat na Krista, jak si s pokušením poradil. Není pro nás neznámé, že Ježíš pokušení odrážel Božím slovem. Uváděl situace do plné pravdy. To nás vede, abychom si Boží slovo zamilovali, přijímali, nechali se jím utvářet, abychom Ježíše následovali. Když jsme se na křtu stali Božími dětmi, nechejme se vodit Božím Duchem.
Popeleční středa
Jsou věty, které patří k postní době. Každý rok znovu zaznívají a snad aspoň na chvíli jim věnujeme pozornost. Nevím, nakolik jste si všimli věty, kterou Ježíš uvádí svoji představu o prožívání postní doby. Která to je?
„Dejte si pozor…“
Tato věta nás povzbuzuje: Buďte k postní době pozorní. Buďte více pozorní k Bohu, buďte více pozorní ke druhým lidem, k bližním, buďte více pozorní ke své duši, protože je nesmrtelná! Ježíš nás zve k hlubšímu prožívání života s ním, k větší lásce k potřebným, k radosti ze života s Bohem. „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Je to věta krátká, ale pokud se uchopí, je s nesmírným dosahem. Totiž ten, který tu větu vyslovil, ví, co říká. Někdo může za touto větou vnímat jakoby Boží nespokojenost s námi, a proto znovu vybízí, abychom se polepšili. Tuto větu říká ten, který ví, jak může být v našem životě více lásky, radosti, pokoje. Ten, který ví, jak se dostat do nebe. Ježíš říká, že ten, kdo chce přijít do nebe, musí v postní době více konat pokání a spolehnout se na evangelium.
„Změňte smýšlení a věřte radostné zprávě.“
Proč máme zaujmout tento postoj? Protože „Bůh je Otec a čeká nás v nebi.“ Když tedy slyšíme výzvu: „Čiňte pokání“, tak nejde o nic jiného, než o náš návrat do nebe k Otci. Pokání je podmínkou, abychom vešli do nebe – do Božího království. Pokání je životní styl, ke kterému jsme se zavázali na křtu svatém. Pokání je pozvání k důslednému životu s Bohem. „Chce-li kdo za mnou přijít, ať mě následuje.“ Věnujme tedy více času i sil Bohu. Bez modlitby se neobejdeme, bez následování Ježíše na křížové cestě se neobejdeme, promýšlejme – uvažujme, co se s námi na křtu stalo, uvažujme o smyslu našeho života, následujme…
Slavíme svátek Křtu Páně.
Tento svátek nám dodává radostnou důvěru v Boha. Uzavíral vánoční dobu, uzavírá také skrytý život Pána Ježíše a otevírá jeho Mesiánské poslání. Připomínáme si, že Ježíš Nazaretský – Boží Syn, ten, který je bez hříchu se u Jordánu nepostaví na druhý břeh, aby ukazoval na hříšníky hrozícím prstem, ale připojil se k hříšníkům, kteří čekali na přijetí křtu pokání. Můžeme doufat, že se připojuje i k nám hříšníkům, že půjde také s námi, aby to, co je v nás lidské proměnil v Boží.
Při křtu Ježíše v Jordánu myslíme i na náš křest. Tehdy se spojili dva života. Stali jsme se Božími dětmi. Bylo by mylné, kdybychom řekli: Křest mám již za sebou, proč si ho stále připomínat? Vždyť křest je něco, co se stále přijímá a žije.
Křestní obnovu můžeme dělat každý den. Například tímto způsobem. Když ráno vstaneme, postavme se před Boha a s pohledem na něho se pomodleme vyznání víry. Je to také ranní nasměrování, vyjádření našeho postoje. Totéž můžeme udělat i večer v závěru dne, s pohledem na den uplynulý.
Svátkem Pánova křtu se završovalo Ježíšovo dětství a dospívání a zároveň se začíná jeho veřejný život, který lze charakterizovat slovem služba. Ježíš se zjevuje jako Boží služebník. Přichází „plnit Otcovu vůli“ Konkrétní náplň jeho poslání jsme slyšeli v prvním čtení, z úst proroka. Také apoštol Petr v Skutcích apoštolů velmi srozumitelně vyjádřil, v čem spočívala Ježíšova služba: „…kudy procházel, prokazoval dobrodiní a uzdravoval všechny, které opanoval ďábel“
Jestliže jsme byli s Kristem pokřtěni, prosme o Ducha svatého, abychom byli jako Kristus.
Již za Ježíšova pozemského života hledali lidé odpověď na otázku: Kdo je to? Všem hledačům odpovědi Bůh říká: „to je můj milovaný syn, mám v něm zalíbení.“ Od křtu Ježíše v Jordánu víme, jak se na každého pokřtěného, tedy i na nás dívá Bůh. Otázkou zůstává, zda se i my na druhé díváme jako na toho, koho má Bůh rád, koho rád vidí, s kým se rád setkává. Nemůžeme se přece dívat na druhé jiným pohledem, než tím Božím! Prožívejme Boží dětství.
I na našem křtu zazněla slova: Skrze křest patříš ke Kristu na věky… každý den se rozhodujeme, na jakou stranu se postavíme. I dnes mohu potvrdit, že Kristu patřím, ale mohu se postavit i na stranu světského smýšlení, které je často proti Kristu. Apoštol Jan napsal: „Kdo zná Boha, dopřává mu sluchu. Kdo Boha nezná, sluchu mu nedopřává.“
Jak jsme na tom? Stačí jen zvážit, zda máme ve svém životě chvíle, které patří modlitbě, četbě Písma, rozjímání Božího slova. Zda toužíme slyšet Boží slovo a žít z něho. Zvažujme, zda Pán Ježíš není jen jako chudý příbuzný.
4. adventní neděle
Ježíšovo postavení je v tom celém předvánočním dění často jenom okrajové. Snad je to jen nějaký propletenec informací a lidových zvyků. Slova bez života. My myslíme na to, jak přijmout toho, který je Emanuel, Bůh s námi.
Jedna paní učitelka, učila za totality, chtěla ve škole dětem přiblížit aspoň trochu atmosféru vánoc, jak ji prožívali naši křesťanští předkové. Ale jak to udělat, aby nevzbudila u mocipánů dojem, že má něco společného s náboženstvím? Postavila dětem Betlém s chýší, s ovečkami, s pastýři, s dobytkem – ale bez Dítěte v jeslích! A stejně z toho měla průšvih! I když tam Dítě Ježíš nebyl. Potom smutně seděla u toho chléva a povídala těm ovcím: „dobytku, tak kvůli vám mám průšvih“. Není ten příběh z období totality nakonec obrazem dnešních vánoc? Máme všechno – vánoční ozdoby, dárky, koledy – jen živého Krista ne! Co nám zůstává? Jen to hmotné – jen ten chlév bez Krista! Máme směsici vánočních a předvánočních lidových tradic a výmyslů, ale máme i Krista?
V jaké snaze a touze můžeme prožívat zbytek adventu?
V žalmu dnešní neděle jsme slyšeli slova: „Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, – kdo smí stát na jeho svatém místě? – Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, – jehož duše nebaží po marnosti. Ten přijme požehnání od Hospodina, – odměnu od Boha, svého spasitele. – To je pokolení těch, kdo po něm touží, – kdo hledají tvář Jakubova Boha. Zbytek doby adventní intenzivněji prožívejme se starostí o čistotu duše. Aby nám nezůstal jen ten chlév bez Krista! Poctivě se připravme! Nejen ve stylu: A také svátost smíření. Svátost smíření je setkání s živým milosrdným a milujícím Bohem. Prožijme odpuštění, těšme se, nechejme zaznít radosti.
Josefe, neboj se…! V dialogu s Bohem vystupuje Josef jako ten, kdo naslouchá, nemluví, zato se probudí, vstane a mlčky udělá, co mu bylo od Boha řečeno. Obstál a v ničem neselhal. Plní vše, co Bůh od něho žádá. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl přikázal… Pak ti dva již kráčeli spolu. (Josef a Maria) A že toho opravdu bylo. Spolu, uprostřed s Ježíšem. Spolu hledají místo kde by mohli spočinout po namáhavé cestě, odmítnutí, spolu se dělí o mimořádné události a těší se z Boha. Spolu na pouť, spolu prožívali ztrátu, hledání, nalezení…
„Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Mt 1,20-21) Právo dávat dítěti jméno patřilo vždy otci. Když otec dával jméno, sledoval, aby nebyla přetržena rodová tradice jmen. (Př. Jan Křt.) Tím se zajišťovalo trvání rodu – věčnost. Kolika dětem jste dali jméno? Chlapcům často po otci. Kolik dětí dostalo jméno křesťan? Přemýšleli jste o tom, co vaše rodová tradice v předávání víry? Tento čas je zde i proto, abychom se zamysleli nad tím, kam nejen směřujeme naše děti, ale také kam je vedeme.
3. adventní neděle
Stojíme asi v polovině doby adventní. Mnoho z toho adventního času máme za sebou, ale také mnoho před sebou. Nechceme nic uspěchat – nechceme se nechat strhnout spěchem, ale ani uspíšit. Chceme se nechat inspirovat rolníkem, který s vírou a trpělivostí čeká na drahocennou úrodu, který čeká, až přijde podzimní, či jarní déšť. Chceme být jako Jan Křtitel, který není třtina, ve větru se klátící. Chceme i my odolávat náporům různých větrů v podobě životní stylů doby, v podobě, že musím všechno udělat, všechno mít, splnit úkoly, a k tomu ještě svoje představy, a tak si zabezpečit – přijmout – pokojné a radostné svátky.
Hle Beránek Boží – Hle, podívej se! Pohleďte, Jan Křtitel vybízí, abychom se nepřestali dívat, abychom Ježíše neztratili ze svých očí. Hle Beránek Boží, zaznívá nejčastěji při mši svaté, a tento pohled je spojen s věčnou hostinou. Naše pohledy mohou patřit někomu jinému, patřit na někoho – něco – jiného, ale jak to pak bude s věčnou hostinou? Posilujme svou víru, svůj vztah svatým přijímáním!
On musí růst a já se musím menšit! Jak je toto náročné. Byl to Janův životní program, ale také životní poslání. Zde se jedná o velký zápas. Buďto já, moje představy, můj čas, moje plány… No musím se podívat, co v mém srdci vyrostlo, co zapustilo kořeny. Ale také, co ještě mohu vykořenit.
Tedy Boží slovo. Kdo, co v mém životě v této adventní době více mluví?
Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného… To je ujištění správnosti nebo třeba také krize víry. Někteří krizi zaznamenávají, přichází pochybnosti, někteří směřují ke Kristu a slyší ujištění. Jiní krizi nezaznamenávají, všechno je jasné, zdá se, že je všechno v pořádku. Je jistě otázka, zda to není znamení stále trvající krize – trvající vzdálenosti od Boha. Velcí lidé a mnozí další prožívají nejasnosti, otázky, hledají odpověď. Naše víra roste také krizemi, které vyvolávají otázky, na které hledáme odpověď. Hledáme u toho, koho se to týká!
Objasňování své víry.