Slovo na cestu 2024

Duch svatý je Pánem i dárcem života

„Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků.“ Duch svatý je Pánem i Dárcem života. Papež František říká: „Jak by nám prospělo každodenní užívání tohoto života budiče. Po probuzení říct: Přijď Duchu svatý, přijď do mého srdce, přijď do mého dne.“

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se:

„Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“ Jan17,11-19.

Ježíš řekl

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Jan 14,1-6 Nepřeslechněme: Ježíš říká, jdu vám připravit místo. Na otázku, jak do nebeského domova doputujeme, Ježíš odpovídá: Já jsem cesta, pravda a život.

Naše srdce v nebi

Křesťané jsou lidé, kteří žijí s nohama na zemi, ale srdcem v nebi. Mějme na mysli, aby naše srdce bylo stále u Boha v nebi, aby On kráčel s námi po zemi. K tomu, nemusíme být dokonalí, ale s dokonalým se spojit. Domnívám se, že o tom Ježíš mluví, když říká: Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce.

Chceme

Co nás snad nejvíce bolí, je lhostejnost, nezájem cynismus a pohrdání. Ježíš se ale představuje v obraze dobrého pastýře, který nás zná, zajímá se o nás, přeje nám, podobně jako se pastýři starají o své ovce. Říká to velmi jasně:  Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Chce, abychom měli plný podíl života jednou v nebi, ale také abychom žili naplno už zde na zemi, pro druhé a s druhými. Abychom ho následovali a vzali jeho starost za svoji. Mohou se objevit i pastýři, kteří pracují za mzdu a na ovcích mu nezáleží. Ježíš je nazývá zloději. Kteří to jsou v mém životě, co zabíjejí a působí zkázu, především ve vztahu s Ježíšem?

Podívejte se

Do rozrušení, strachu, pochybností, zděšení učedníků, říká Ježíš:  Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: Dotkněte se mě a přesvědčte se. Jsem to já! Ježíš bude i nadále ukazovat své rány, které jsou symbolem porušení smlouvy, zklamané lásky, zrady někoho blízkého. Ale také veliké lásky Boha k nám lidem. Až se Kristus vrátí, na konci času, nebude mít v ruce kamenné desky desatera, nebo texty blahoslavenství, ne, že by to nebylo důležité, ale bude ukazovat své rány. Jeho ranami jsme uzdraveni.   Když Ježíš ukazuje své rány, spojuje toto gesto se slovy: „Pokoj vám.“ Jeden z jeho učedníků následně, při pohledu na ně, vyslovuje vyznání: „Pán můj a Bůh můj.“

Pán můj a Bůh můj

„Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.“ Dnešní evangelium nás vrací zpět do večeřadla. Je nedělní podvečer, Ježíš vstal z mrtvých. Ve večeřadle nepanuje žádná slavnostní nálada. Ta se mění, když Ježíš stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.

Prožívejme i my radost z Ježíšova zmrtvýchvstání, zadost z daru Božího milosrdenství a daru pokoje. Do všech dní si odnesme ujištění, že Ježíš je mezi námi. Přibližme se ke Kristu přítomnému v Eucharistii a slovy apoštola Tomáše vyznejme: „Pán můj a Bůh můj.“

Velikonoce

„Bratři! Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.“
(1. Korinťanům 1 Kor 5,6b-8)

Ježíš pro nás vyšel z hrobu, vstal pro nás z mrtvých, aby přinesl život tam, kde byla smrt, aby začal nový příběh tam, kde byl kámen odvalený. U Ježíše, ale také u Lazara začal nový příběh života tehdy, když byl nejprve od hrobu odvalený kámen. Velikonoce pro nás také znamenají nový příběh našeho života. Proto na to mysleme…, proto usilujme…  

Je to možné

Když Ježíš seděl se svými učedníky, v duchu se zachvěl a s důrazem prohlásil: „Amen, amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Učedníci pohlíželi jeden na druhého v rozpacích, o kom to říká. Každý z učedníků se Ježíše ptá. Učedníci nenaléhají na Ježíše, aby jim řekl, co ještě ani sami o sobě neví. Ptají se, protože i postoj zrady je možný, jsou si toho vědomi.

Pane, rádi bychom viděli Ježíše.

Poutníci se obrací na Filipa a Ondřeje se žádostí: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Ježíš se nevrací do minulosti, co řekl, udělal, ale hovoří o části života, která nastává. „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ Tak jako pšeničné zrno musí nejprve zemřít, aby se mohlo plně rozvinout a posloužit lidem, jako pupen na stromě potřebuje jarní slunce, aby se mohlo rozvinout do plné krásy a k plnému užitku, tak je to i s námi lidmi. Umírání nese oběť, rozvinutí souvisí s milostí.     

Neboť tak Bůh miluje svět

Při označování popelem, na počátku postní doby, zazněla slova: „Pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš.“ Papež František říká, že nánosy popela překrývají křestní milost a nový život, který jsme na křtu dostali. Čas svatopostního snažení je příležitostí, aby žhavé uhlíky, pod nánosem popela znovu vzplály, aby se naše víra znovu rozhořela, což se projeví horlivostí pro Boha, horlivostí pro spásu nejen vlastní, ale také druhých, horlivostí pro dílo spásy. Nedopusťme, abychom pod nánosy popela jen udržovali žhavé uhlíky. Usilujme o to, aby se žhavé uhlíky rozhořely v mohutný oheň Ducha svatého. Začněme s ujištěním: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“ „Bůh si mě zamilovat a za mě se obětoval.“

Co je spásonosné

„Pán s vámi! I s tebou. Vzhůru srdce! Máme je u Pána. Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci! Je to důstojné a spravedlivé. V pravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože.“ Tato slova nám nejsou cizí. Při každí mši svaté se stáváme součástí tohoto dialogu. Za krátký čas po zaznění dialogu se staneme svědky spásonosné události proměnění chleba v Tělo Ježíše a vína v krev Ježíše. Tělo a krev Ježíše je spásonosný pokrm i nápoj. Je to Ježíšovo Tělo obětované za život světa. Nezapomeňme na „vzhůru srdce“, pozvedněme srdce – buďme přitom. Spásonosná je i chvála Boha. A to všechno, při každé mši svaté, v domě Otce, kde se modlíme.  

Blahoslavení, kteří vidí

Ježíš pozval k proměnění na hoře své učedníky ještě za svého pozemského života. Byl to pro ně velký zážitek. Takového Ježíše ještě neviděli ani neznali. A navíc ještě slyšeli hlas z nebe… Bůh umí člověka překvapit. Na hoře Tábor ještě učedníci ani netušili, že uvidí Ježíše proměněného ještě jednou. Při poslední večeři se budou dívat na kousek chleba, o kterém Ježíš řekl: Toto je moje Tělo, které se za vás vydává. Také z Ježíšových rukou přijmou kalich s vínem, o kterém řekl: Toto je má Krev, která se prolévá za vás na odpuštění hříchů, toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku. Pohled do nebe, skrze Ježíše proměněného, zažili učedníci jen jednou. Blahoslavené oči jsou ty, kteří vidí, co vidíte.  

Postní doba

Sestro, bratře, já, ty, každý z nás, jsme milováni věčnou láskou. Jsme popel, na který Bůh dechl svůj dech života, jsme země, kterou vytvaroval svýma rukama (srov. Gn 2,7; Ž 119,73), jsme prach, z něhož povstaneme k nekonečnému životu, který je pro nás připraven navěky (srov. Iz 26,19). A jestliže v popelu, kterým jsme, hoří oheň Boží lásky, pak zjišťujeme, že jsme touto láskou prodchnuti a že jsme povoláni k lásce: milovat své bratry a sestry, být pozorní k druhým, žít soucitem, projevovat milosrdenství, dělit se s potřebnými o to, co jsme a co máme. Proto almužnu, modlitbu a půst nelze redukovat na vnější praktiky, ale jsou to cesty, které nás vedou zpět k srdci, k podstatě křesťanského života. Umožňují nám objevit, že jsme popel milovaný Bohem, a činí nás schopnými rozestřít stejnou lásku na „popel“ tolika každodenních situací, aby se v nich znovu zrodila naděje, důvěra a radost. (papež František)

Nenecháváme ji ležet ladem?

K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď čistý!“ Svoji přítomnost a působení vložil Ježíš do svátosti nemocných. Svatý Jakub ji představuje těmito slovy: „Bratři, vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ (Jak 5,13-16) Žasnu, jaké velké účinky má svátost nemocných. Nenecháváme ji ležet ladem?

Jobova rodina

Starozákonního Joba máme spojeného s někým, kdo prošel utrpením, ale také mnoha otázkami, které se utrpení člověka týkají. Co se o Jobovi moc neříká, je napsáno v první kapitole biblické knihy. „Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily. Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: „Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.“ Tak činil Jób po všechny dny.“ Říkám si: Proč je na počátku knihy, která pojednává o utrpení a důvodech  text, který je o něčem úplně jiném?

Životní styl a směrování Dona Boska.

Sejdeme se v nebi“, to je směřování. Nevytratilo se nebe z našeho slovníku a života vůbec? Pokud ano, ztrácíme směr i cíl. „Měsíční svátá zpověď“. Don Bosko mluvil nejen o dobré svaté zpovědi, ale i dobré přípravě – jako kdyby to byla tvá poslední. Při dobré sv. zpovědi jde i o lítost a dobré předsevzetí. „Úcta k Eucharistii“. Don Bosko vybízel nejen k časté účasti na mši svaté a přístupu ke svatému přijímání, ale i k návštěvě Ježíše mimo bohoslužeb – adoraci. Boží království je mezi vámi, říká Ježíš. Také říká: „Pojďte ke mně.“ Učme se být s Ježíšem stále. To je věčnost. „Úcta k Panně Marii, Pomocnici křesťanů“. O tom by mohl Don Bosko dlouze vyprávět. Panna Maria nechyběla nikde, kde šlo o Boží dílo. Zázračně pomáhala i ve všedních záležitostech a je i dnes tam, kde jde o věc jejího syna. To znamená i u mě. „Úcta k papeži“. Don Bosko říkával chlapcům: Když nevíš co dělat, podívej se na papeže, co dělá on.  „Buď dobrý, jak jen můžeš“.  Co to znamená? Je mnoho učitelů, kteří říkají, jak žít. Světci ukazují, kam jejich životní cesta vede, čeho člověk dosáhne.

V Boží péči

Otec Antonín řekl: „Spatřil jsem všechny sítě Zlého rozprostřené na zemi a se zármutkem jsem se zeptal: Kdo jim vůbec bude moci uniknout? Zaslechl jsem hlas, který pravil: „Pokora“.

„Bez pokušení nepocítíme Boží péči o nás, nezískáme v něho důvěru, nenaučíme se moudrosti Ducha a Boží lásku v duši neupevníme. Před pokušením se člověk obracel na Boha jako cizinec, ale poté, co z lásky k Bohu obstál, aniž by se tímto pokušením nechal ovlivnit, jej Bůh považuje za toho, který mu dokázal, že jej skutečně miluje, a může mu proto dát odplatu, považuje ho za přítele. (Izák z Ninive)

Hospodinův záměr

Příběh proroka Jonáše, který nám bible předkládá, můžeme vnímat jako děj na pokračování. Prorok je vyzván Bohem, aby hlásal obrácení v nepřátelském hlavním městě Ninive. Jonáš ale nechce jít k nepřátelům s Boží nabídkou obrácení. Proto uteče před Bohem, ztroskotá, klesá až na dno… Hospodin svůj záměr nezmění. Znovu oslovuje Jonáše: „Vstaň, jdi do velikého města Ninive a měj tam kázání, které ti ukládám.“ Nové Boží volání k úkolu, přijetí poslání Jonášem a skutky obrácení přináší změnu. „Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.“ Ježíš, opakování výzvy k Jonášovi i lidem vysvětluje, když říká: „Bůh nechce smrt hříšníka, ale chce, aby se obrátil a žil.“

Setkání

„Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi“ – to přeloženo znamená Mistře – „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne.“ (ev. sv. Jana)

    Na otázku Ježíš neodpovídá: „Bydlím v Kafarnaum či Nazaretě“, nýbrž říká: »Pojďte a uvidíte« Nedává vizitku, nýbrž pozvání na setkání. Oni tedy šli a zůstali to odpoledne s Ním. Není obtížné si představit, jak sedí, kladou Mu otázky a především Mu naslouchají.

   Otázka „kde bydlíš“, na první pohled banální, skrývá něco podstatného: učedníkům nestačí, že přijali slovo svědectví, nestačí, že následovali Krista. Oni touží po hlubším poznání Krista, po důvěrnějším společenství s ním. A právě „doma“ (tam, kde Kristus přebývá) je možné takové přátelství navázat.

Nový člověk

Po křtu je dítěti předáváno bílé rouchu s těmito slovy: Bůh tě oblékl v Krista a učinil z tebe nového člověka. Bílé roucho ať je znamením této důstojnosti. Rodiče a přátelé ať tě povzbuzují svědectvím slova i života, abys tuto důstojnost uchoval neporušenou navěky. Jsou kolem děti ti, kteří slovem i příkladem povzbuzují?  
Přemýšlíme, jak často je naše bílé roucho pošpiněno rozhodnutími, cestami, které nejsou Boží. Jak uchovat roucho čisté až ke dni Ježíše Krista? Když se venku více ochladí, rodiče připomínají dětem, aby se více oblékli, aby tak důležité tělesné teplo vytvořené vnitřními orgány zůstalo. Podobně, když vnímáme, že přichází často pokušení, že častěji prohráváme, že naše bílé roucho je pošpiněné, je třeba se více obléct – v Krista.