Procházení postní dobou

17 Úno

Farníci, bratři a sestry.
Vstupujeme do doby postní. Tato doba má projít přes naše srdce, naše rodiny, naši farnost. Pomocí nám může být i text, který zde bude zveřejňován. Několik myšlenek bude zveřejněno před postní nedělí k prožívání po celý postní týden.
V postní době chceme konat i novénu před slavností svatého Josefa, jehož rok slavíme.
V tomto čase jsme již začali s přípravami na obnovu interiéru našeho kostela. Chceme obnovovat vnitřek kostela, ale také i naše nitro.

Postní možnost, úvodní slovo

Vypráví se: Mladí kluci se zeptali židovského rabína, kdy se Izraelský národ dostal do vyhnanství? Starý rabín, známý nejen pokročilým věkem, ale i moudrostí, odpověděl: vyhnanství začalo tehdy, když se národ přestal trápit tím, že je ve vyhnanství. Opravdové vyhnanství nezačíná tehdy, když člověk opustí svou vlast, ale tehdy, když v jeho srdci vyhasne palčivá touha po vlasti. Ve vyhnanství je ten, kdo zapomněl na svůj cíl, kdo zapomněl na nebe, které je naplněním jeho tužeb a nadějí.

   Když někdo uteče z domu, z rodinného společenství, nabízí se otázka, co se tam stalo? Musí to být hodně zlé, když ti lidé spolu nemohou nebo nechtějí žít. Nejhorší je, když ani nechtějí, jeden druhého nevyhledává, aby si věci vyjasnili, zapomenou na sebe, někteří na domov.    

   Toto nebezpečí hrozí i nám:celé lidstvo bylo po prvním hříchu mimo společenství s Bohem, mimo domov. Také v moci zlého ducha. I když Bůh slíbil pomoc, nikdo si neuměl představit, jak pomoc přijde, jak přijde vysvobození. Je možné, že mnozí ani nevnímali, že v nějakém vyhnanství jsou, že potřebují pomoc, vždyť ďábel velmi šikovně využívá nabídku tohoto světa k tomu, aby v člověku vzbudil uspokojení se životem: „Máš co jíst, pít, máš střechu nad hlavou, práci, můžeš se bavit, tak nač ti je nějaké vysvobození? Nač ti je nějaký Mesiáš? Vždyť máš všechno, tak si užívej…“

Přijď Duchu svatý, naplň naši mysl, srdce, provázej naše kroky časem postní doby do Otcova domu.

Popeleční středa

Občas slyšíme: Sypu si na hlavu popel. Tato větu použije člověk, aby vyjádřil, že zapomněl na něco, co slíbil, že udělá. Větou přiznává, že chyba je na jeho straně, uznává, že zhřešil, vyznává, že se rozhodoval pro pomíjivé.

     Dnes, když si necháváme na hlavu sypat popel, který je znamením pomíjivosti, jsme také rozhodnuti hledat, vzpomínat, obnovovat to, co nějakým způsobem zevšednělo, upadá do chorobných jistot, že je vše v pořádku, upadá do zapomnění…

   Zkušenost říká: z ohně, do kterého se nepřikládá, zůstane jen hrstka popela.
Z domu, o který se nestarám, zůstane po čase jen zbořenisko. A z víry, duchovního života, lásky, do kterých bych neinvestoval?  

Pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš.
Čiň pokání a věř evangeliu.

   Tato slova zazněla v liturgii popeleční středy. Uvádí nás do prožívání postní doby, dávají dva směry. Obnova Božího lidu starého zákona je tvořena pohledem do minulosti i budoucnosti.

„Vzpomínám na Hospodinovy činy, ano, vzpomínám na dávné tvé divy.
Rozvažuji všechna tvá díla, přemítám o tvých skutcích.“ Žl. 77

   Co můžeme: pomodlit se žalm 77. uvažovat o svém životě, o Bohu, o tom, co konal v mém životě i obecně. Již dnes můžeš udělat rozhodnutí, jak naplnit postní dobu.  

   Příběh: Jeden farmář našel orla, který měl poraněné křídlo. Protože by v přírodě zahynul, vzal ho domů a léčil. Orel žil mezi slepicemi. Když se uzdravil, rozhodl se farmář, že ho vypustí, ale bylo to vždy neúspěšné. Orel se vrátil mezi slepice. Po několikátém pokusu nasměroval farmář orla obrátil ke slunci a delší dobu ho takto podržel, pak ho pustil. Orel si vzpomněl kam patří, vzlétl a již se nevrátil.

Přeji, abychom viděli Boha, který nám stále, neúnavně a vytrvale dává směr, abychom se vydali na cestu k němu.

První postní neděle

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ /Mk 1,12-15/

Evangelium první postní neděle je vždy o pokušení Ježíše na poušti. Na poušť odešel veden Duchem svatým po křtu v Jordánu. Život Ježíše na poušti popisují první tři evangelisté. Marek, který se čte v letošním roce, je v popisu velmi stručný. Zmiňuje se o pokušení, ale nepopisuje Ježíšův zápas s pokušením.

Postní doba je příležitostí odložit to, co nás omezuje v duchovním životě, ve vztazích lásky a dopřává nám radost z Božích darů.

Ježíš byl vyveden Duchem svatým na poušť. Společná modlitba, nejen v rodině, četba Písma svatého, adorace, přitahují působení Ducha svatého. Jsme naplněni moudrostí, pokojem a silou, abychom ustáli útoky zla, které na nás denně doráží.

Pokušení můžeme přirovnat k vlkovi, který útočí na ovečky. Před některým můžeme sami utéct, před jiným musíme hledat pomoc u pastýře. Čím je člověk blíž pastýři Kristu, tím menší naději mají vlci na vítězství. Když je nejhůř a pokušení je zvlášť dotěrné, je potřeba volat pastýře Ježíše dokud nepřijde.

Hřích je vždy cesta od Boha. Touto cestou se vydali první lidé v ráji. Jeden tím, že překročil přikázání Hospodina, druhý tím, že nejprve nic neřekl, neudělal, jen mlčky přihlížel a pak také přikázání překročil. Tak je tomu dodnes.

Ježíš ukazuje, že na počátku cesty od Boha stojí pokušení, nad kterým můžeme zvítězit modlitbou, postem, Božím slovem. Ve známe modlitbě, říkáme: Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám…   

Proč je v pokušení a boji proti hříchu důležitý půst? V postní modlitbě – prefaci – nacházíme chválu na půst. „Když se postíme, obnovuješ v nás kázeň, obracíš nás k sobě, díváš nám sílu, abychom vítězili nad zlem, skrze našeho pána Ježíše Krista.“ Skrze jaký půst lze dojít k takovým vynikajícím výsledkům.

Někdy si dokážeme něco odříct, ale zdá se, že nám to moc nepomáhá, brzy se vrátíme ke starému. Další důležitou formou postu je půst od světa, kdy se zříkáme nejen špatných, ale i neužitečných věcí. Lidé dnes hltají svět plnými doušky.

   Když chceme skácet strom, je třeba ho vytnout i s kořeny. Jinak pařez brzo obrazí. Možná jsme udělali zkušenost, že jsme odsekali mnoho kořenů, ale strom nemůžeme ze země vytáhnout. Řada stromů má tzv. hlavní kořen, mateřský, je zapuštěný kolmo do země a nedá se jen tak snadno odstranit. Pokud se ten nepřeruší, strom jen stěží vytáhneme.

   Pokud se sekera nepřiloží k našemu starému „já“, které je houževnaté a sobecké, neuděláme podstatný krůček dopředu. Musíme se tedy ptát, co nás nejvíce ovlivňuje. Pohodlnost, závislost na něčem, sebelítost, žádostivost, hněv, sebeomlouvání, domnělá svatost… Dokud toto neodstraníme, tento kořen, bude do našeho života proudit mnoho jedovatého.

Příběh: Jak vznikají perly? Přírodní perly vznikají, tak, že do schránky ústřice vnikne cizí tělísko, písek nebo něco jiného. To vyvolá obrannou reakci ústřice, která začne vylučovat perleťovou hmotu usazující se na cizím tělese. Přírodní perly jsou velmi vzácné a více či méně žádané v závislosti na množství, kvalitě a tvaru perleťové hmoty.
Co můžeme dělat? Přemýšlet, zda jsme s Bohem šťastní. Prosit Ducha svatého, aby nás v tomto zmateném světě bezpečně vedl. Nezapomeňme na to, že Pán chce, aby z nás byly perly zářící na věky. Připomínejme si svoji důstojnost, kterou jsme dostali při křtu.